Humor a úsměv ve fotografii: Inspirace z Galerie

Fotografie a smích patří už nějakou dobu neodmyslitelně k sobě. Asi neznám nikoho, komu by bylo potřeba vysvětlovat význam otřepané fráze: „pozor - úsměv, vyletí ptáček…“, nebo „řekněte sýýýýýýr“. Mimochodem stejný výraz se používá v zahraničí a každý už asi někdy slyšel to notoricky známé – „say cheeeeeese“. A co má vlastně sýr společného s fotografováním? V podstatě vůbec nic. Jen při protažení výslovnosti tohoto slůvka dojde k deformaci rtů, a tím i k odhalení zubů. Díky tomu pak dotyčný na fotografii vypadá, jako by se usmíval.


foto: Pavlina Basarova

Nebylo tomu tak ale vždy. Když si budete prohlížet fotografie pořízené před 120 lety nebo ještě dříve, patrně budete překvapeni, ale nikdo se na nich nesměje. A tak paradoxně i fotografie ze svatby či rodinné kabinetky působí jako záběry z pohřbu nebo po nějaké strašlivé katastrofě.


foto: Zoran Toldi

Usmívat se, nebo se nedej bože smát se, během fotografování bylo tehdy nejen něco velmi neobvyklého, ale dokonce šlo o věc nemístnou, nepatřičnou až pobuřující. Internetem kolují kuriózní soubory fotografií z té doby, na kterých se sice lidé usmívají, ale i s odstupem času to vlastně vypadá velmi zvláštně. Při prohlížení podobných záběrů to na mě osobně působilo až tak nepřirozeně, že jsem měl pocit, jako by byly upraveny v současnosti v nějakém pokročilém počítačovém editoru.

foto: Martin Kozák

Existuje mnoho teorií, proč tehdy úsměv do fotografie nepatřil. Jedna mluví o tom, že vzhledem k zanedbávané stomatologické péči by odhalené zuby na portrétním snímku moc lichotivě nepůsobily. Podle jiné patřil smích a chechtání výhradně do soukromí a na veřejnosti by to mohlo dokonce být považováno za příznak nějaké duševní poruchy. Navíc prý tehdejší striktní křesťanský bonmot doporučoval nerozevírat příliš rty, protože dotyčný pak působí moc vyzývavě.

foto: Daniel Režný

Osobně se přikláním k čistě prozaickému důvodu. Portrétní fotografování, jemuž dalo základy malířství, patřilo ve své době do jisté míry k významné události a zprvu se týkalo především vyšších společenských vrstev. To mělo samozřejmě svá nepsaná pravidla. No, a protože chtěl většinou dotyčný na obraze či fotografii vypadat co nejváženěji a co nejdůstojněji, nemohl se u toho samozřejmě řehnit od ucha k uchu.


foto: Karel Kajínek

K jedné z fotografií, které patrě zbořily tyto konvence, patří snímek smějícího se Asiata s miskou rýže. Tuto kuriozitu si přivezl německý antropolog a geograf Berthold Laufer ze své výpravy do Číny (1901-1904). Inu, ne nadarmo se říká - jiný kraj, jiný mrav.

Stejně tak za prolomení tabu úsměvu na fotografiích vděčíme společnosti Kodak. Ta v roce 1900 uvedla na trh model Brownie. Díky jeho velmi snadné obsluze a také hlavně pro jeho opravdu nízkou cenu, která činila 1 $, si tento ultra jednoduchý kompakt mohl dovolit téměř každý. Fotografování se následně stalo součástí rodinného života a v něm už všechna ta striktní pravidla vzala naštěstí za své. Ostatně právě příchod tohoto modelu a rozšíření fotoaparátu mezi širokou veřejnost považuji za první velkou revoluci ve fotografii. Druhá přišla zhruba o 100 let později, když se mezi běžné rodinné a hobby fotografy dostaly první digitální přístroje.


foto: Vladimír Kaštyl

Na téma úsměvu na fotografii padlo dokonce několik vtipů ve v celku zdařilé westernové parodii „Všechny cesty vedou do hrobu“. Několik dialogů se točí právě kolem úsměvu na fotografiích.

V Texasu se prý jeden chlap při focení usmál.
Nekecej, fakt?
Nevím, jestli je to pravda.
Zní to jako typický výmysl.

fofo: Erika ZRK Pleskotová

V dalším si hlavní protagonisté během prohlížení fotografií povídají:

Skoro si přeju, aby se na fotkách dalo usmívat.
To by bylo divný.
Ty ses někdy na fotce smál?
Ne. A ty? - Proboha, ne.
Člověk by vypadal jako šílenec.

Upoutávka k filmu - Všechny cesty vedou do hrobu (A Million Ways to Die in the West)

S odstupem času nám už patrně celé toto téma přijde úsměvné, ale tak nějak to tehdy opravdu bylo. Smích, vtip a humor má navíc v souvislosti s fotografiemi hned dvě úrovně. Tou první je radost a zábava, kterou prožívají dotyční protagonisté během samotného focení. Druhá rovina je pro změnu ta, ve které se divák směje komickým, vtipným, humorným a mnohdy i absurdním situacím, které na fotografiích vidí.

foto: Lucie Černochová

Možná by se až dalo říci, že „humor“ je vlastně svým způsobem samostatným fotografickým žánrem, ale tak tomu samozřejmě není. Vtipné záběry najdeme jak v rodinných momentkách, tak v reportážích a dokumentech, ale samozřejmě také v cestopisech, ve street fotografii a veselé kontrasty nalezneme i v klasických žánrech, jako je například portrét, krajina nebo architektura.


foto: Dušan Olah

A právě humor ve fotografii je tématem jednoho ze soutěžních kol (7/2023) naší 12měsíční fotografické soutěže Rok s Megapixelem. Nenechte se tedy svazovat nějakým dogmatem konkrétních žánrů, protože komickou situaci nebo moment můžete opravdu zachytit kdekoliv.

Existuje dokonce mnoho velmi známých autorů, kteří právě vtipné momentky ze svého okolí a z běžného života povýšili na umění a jejich nesmrtelné soubory protkané vtipem, paradoxy a absurditou se tak zapsali navždy do té pomyslné fotografické síně slávy.


foto: Daniela Dluhošová

První, kdo mě v souvislosti s tímto tématem napadá, je francouzský zakladatel moderní žurnalistiky Henri Cartier-Bresson a hned v závěsu za ním náš nedávno zesnulý krajan, dokumentarista, pražský chodec a pábitel František Dostál. Francouzský fotograf je světově proslulou legendou a je svým způsobem i jakýmsi průkopníkem reportážní a pouliční momentkové fotografie.


foto: Henri Cartier-Bresson (Brussels, 1932 / Rue Mouffetard, Paris, 1954)

Jméno František Dostál ale má pro mě stejnou váhu jako to Bressonovo. V mé sbírce mají jeho publikace své čestné místo a vždy se k nim moc rád vracím. Paradoxem je, že se oba jmenovaní fotografové věnovali i velmi vážným tématům. Bresson fotografoval například Gándhího pohřeb, čínskou občanskou válku, boj o nezávislost v Indonésii a dokumentoval také následky španělské občanské války. Pan Dostál zase pro změnu v pražských ulicích zaznamenával vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.


foto: František Dostál

Nicméně stejně mám od nich nejraději ty fotografie, které vznikly v ruchu města a jsou postaveny na humoru toho nekonečného divadelního představení, které nám ulice nabízí. Zejména pak soubory Františka Dostála, ať už šlo o roztodivné figurky a návštěvníky občerstvení na břehu Sázavy ve Zlenicích (Letní lidé 1 a 2), postavičky z uliček jeho milovaných Vršovic (Moje rodné Vršovice), trampy a nejrůznější existence, kteří se motali kolem nádražní restaurace v Praze Braníků (Nádraží Braník aneb Vlak do stanice touha), nebo pejskaře a jejich miláčky v pražských ulicích (Život je pes, Život na psí knížku). Momentky v těchto knihách mají v sobě tolik jemného a melodramatického i laskavého humoru a zároveň nejsou prvoplánové ani nijak vyumělkované.


foto: Jiří Večerník

Při prohlížení těch nádherných fotografií vás při každé druhé musí napadnout – „to prostě nevymyslíš“.  Myslím, že fotografie pana Dostála jsou tím, čím je pro kinematografii československá nová vlna 60. let minulého století. Dokonce bych řekl, že mezi jeho záběry a filmovými díly Miloše Formana, Ivana Passera, Jaroslava Papouška, Jiřího Menzela, Karla Kachyni a Miroslava Ondříčka existuje určitá paralela. Mají totiž hodně společného. Jsou velmi pečlivě poskládány ze střípků života obyčejných lidí a ze situací, které zažil patrně každý z nás a možná právě proto působí tak absurdně a komicky.


foto: Oldřich Horák

Pokud se chcete zúčastnit naší červencové soutěže, možná bych vám doporučil dříve, než vyrazíte s fotoaparátem do ulic, prolistovat některou z těch krásných publikací. A to ať už od těch dvou zmiňovaných, či dalších podobných autorů. Ty vám lépe, než kdokoliv jiný, pomohou naladit se na ideální frekvenci a naskočit na tu správnou vlnu vtipu a humoru.

Mimochodem i v naší Galerii Megapixel najdete zvláště mezi reportéry a street fotografy autory, kteří mají doslova čuch zmáčknout spoušť v ten nejvtipnější moment a zprostředkovat danou situaci skrze své skvělé momentky.


foto: Tomáš Staněk

Jestli máte ambice vydat se v jejich šlépějích, budete určitě potřebovat otevřené oči, nějaký ten čas a samozřejmě hodně toho fotografického štěstíčka. Tomu se ale dá jít určitě trochu naproti. Jak? Možná vám pomůže pár následujících rad.

Klíčovým předpokladem k tomu, abyste zachytili nějakou vtipnou momentku, je mít fotoaparát neustále po ruce, být připraven ve správnou chvíli zmáčknout spoušť a samozřejmě pohybovat se tam, kde se něco děje.


foto: Lucie Mojžíšová

Nastavení fotoaparátu bude velmi podobné jako při fotografování běžných reportáží.
Expoziční čas by měl zmrazit případný pohyb klíčového objektu, nebo ho naopak rozmáznout pokud chcete docílit záměrné pohybové neostrosti.

• Clonovým číslem si přizpůsobíte potřebnou hloubku ostrosti.
• Citlivost vám pomůže v momentě, kdy pro předešlé dvě expoziční hodnoty není dostatek světla.
• Pro podobné situace se dá velmi dobře využít kombinace manuálního režimu a funkce AUTO-ISO, kterému jsme věnovali celý samostatný článek naší Fotoporadny.

foto: Josef Šálek

I přesto, že budete mít fotoaparát stále po ruce a hodnoty budou nastaveny předem tak, aby stačilo zmáčknout spoušť, nemáte ještě zdaleka vyhráno. Stejně důležité je být v ten pravý čas na správném místě.


foto: Tereza Dostálová

K lovu vtipných momentek a humorných situací se dá přistupovat podobně jako ke street fotografii, kterou lze fotografovat dvěma způsoby.

V prvním případě si naleznete nějakou zajímavou kulisu. Tou může být například billboard v pozadí, který otvírá nějaký příběh. Stejně tak může jít o zajímavý architektonický prvek nebo zkrátka něco, co dá fotografii druhou rovinu a podtrhne vtip samotný. No a pak musíte být připraveni na druhou fázi, a tou je čekání na hlavní motiv. Tím může být člověk, ale i zvíře, dopravní prostředek nebo cokoliv jiného. V okamžiku, kdy se potká tento hlavní prvek a předem zvolené pozadí, může vzniknout nějaký vtipný okamžik. Bohužel lze jen velmi těžko vymýšlet nějaké ukázkové příklady, protože přesný scénář těchto příběhů vymyslet v podstatě nelze. Ten píše sám život v kulisách ulice.


foto: Jiří Večerník

Druhým způsobem, jak se stát součástí nějaké vtipné situace, je pohybovat se v předem vytipovaných místech, kde je předpoklad, že se něco humorného semele. Takovou lokací mohou být nejrůznější akce a setkání, ať už to jsou ve městě různé pouliční slavnosti, festivaly, veselice a happeningy nebo na vesnicích, stavění májky, masopusty, výlovy rybníku, posvícení, sportovní utkání nebo bály a tancovačky. Stejně tak svatby a rodinné oslavy jsou často protkány mnoha vtipnými momenty. Zkrátka a dobře existuje velký předpoklad, že tam, kde je hodně lidí a nějaký konkrétní program, se stane něco srandovního. Opět těžko předem vymyslíte co, nicméně o tom to právě je. Mít oči na stopkách a prst připravený na spoušti.


foto: Lucie Mojžíšová

Tak hurá do ulice a těšíme se na vaše úlovky o které se můžete s ostatními podělit třeba v Galerii Megapixel.

Související články:

• Myslete jako pouliční reportér aneb Jak na zajímavé street foto
• Jak fotit reportáž, dokumentární záběry a rodinné momentky
• Automatická citlivost ISO, jak fotit portrét v pohybu
• Technika vhodná pro street fotografii aneb Co nesmí chybět v brašně žádného reportéra
• Vezmu foťák, projdu centrum tam a zpět a život něco přinese, říká street fotografka Lucie Mojžíšová

foto: Michal Richtr

titulní foto: Zdeněk Dvořák