Deset let - výstava a stejnojmenná kniha Jana Šibíka

Jan Šibík je tam, kde se něco děje. A tak na začátku období vymezeného roky 2007 až 2016 převažují ještě přírodní katastrofy, respektive jejich následky – tajfun Haiyan nebývalých měřítek na Filipínách, nepokoje po zemětřesení na Haiti. Jsou zde i skutečně unikátní snímky z KLDR coby svědectví o existenci ideologie nesvobody a násilí, jež ovládala velkou část světa v nedávné minulosti. Potom přichází – snad jako spojovací článek a předzvěst budoucích událostí – arabské jaro s krvavými událostmi v Egyptě a Libyi.

Druhé části Šibíkovy výstavy už zcela dominují bolestné důsledky nových ideologií, s nimiž je současný svět konfrontován. Ruského velmocenského imperialismu, jak se projevil během občanské války na Ukrajině, a zejména militantního islamismu, jenž vyprovokoval uprchlickou krizi dosud nebývalých rozměrů. Ta se stala v uplynulých letech hlavním tématem Jana Šibíka.
Jeho výjimečné fotografie jsou dokladem toho, že ideologie nesvobody a násilí hledá a nabývá pokaždé novou podobu. A hlavně že se ocitáme tváří v tvář tomuto nebezpečí nepřipraveni stejně, jako byli naši předci nepřipraveni na zrůdné a autoritářské doktríny ve dvacátém století. V tom je zásadní myšlenkové poselství Šibíkových fotografií.

Jan Šibík (1963)

Podnikl na 250 reportážních cest do všech koutů světa. K tomu je třeba přičíst stovky reportáží, které pořídil v České republice. Dvacet let pracoval jako vedoucí fotooddělení a obrazový redaktor v časopise Reflex. Uspořádal desítky workshopů reportážní fotografie jak v České republice, tak v zahraničí. Získal nespočet fotografických cen. Byl členem poroty v řadě prestižních soutěží. Tak nějak by mohla vypadat stručná charakteristika jednoho z nejvýznamnějších českých autorů reportážní fotografie posledních desetiletí.

V roce 1989 fotografoval konec komunismu v Evropě, pád berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceauşeskova režimu v Rumunsku.

Později se stal svědkem – a zejména reportérem — masakrů v Sieře Leone a Libérii, hladomoru v Súdánu, Somálsku nebo Etiopii. Dokumentoval exodus iráckých Kurdů do Íránu. Zaznamenal války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, v gruzínské Abcházii, Čečensku, ázerbájdžánském Náhorním Karabachu, Jihoafrické republice a Iráku. Genocidu ve Rwandě, uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu, na Haiti, v Angole a Somálsku.

Od konce osmdesátých let se také objevuje na místech živelních katastrof — svým objektivem popsal následky zemětřesení v Arménii nebo Turecku. Zdánlivě nekonečný seznam témat a zemí, v nichž Jan Šibík pracoval, ovšem pokračuje. Opakovaně zamířil na Kubu. Zaměřil se na izraelsko-palestinský konflikt, mimo jiné zde zaznamenal emočně vypjatý pohřeb palestinského vůdce Jásira Arafáta či odchod izraelských osadníků z pásma Gazy.

Během roku 2004 dokumentoval epidemii onemocnění AIDS na Ukrajině. O rok později fotografoval následky zničující přívalové vlny, jež na sklonku vánočních svátků zasáhla Srí Lanku, ale i bizarní poměry v komunistické Severní Koreji, pohřeb papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu nebo důsledky hurikánu Katrina v New Orleansu.

V roce 2007 se do Severní Koreje vrátil, přebýval s HIV pozitivními prostitutkami v největším africkém slumu v nairobské Kibeře. V Sieře Leone fotografoval práci novodobých otroků v diamantových dolech a na periférii kambodžského hlavního města Phnompenhu život lidí, který žijí z největší skládky světa, právě tady obstarávají svou obživu.

Podobně v roce 2008 zaznamenal v indické Kalkatě život zdejších rikšů. Bosých mužů, kteří v důsledku svého zaměstnání (lze-li takový osud vůbec jako zaměstnání označit) umírají obvykle dřív, než dovrší čtyřicátý rok života. Znovu se také vrátil do Jihoafrické republiky, aby fotografoval tamní epidemii AIDS. Tentýž rok provázel ofenzívu americké armády v Iráku.

V roce 2009 Jan Šibík zachytil nadšení ze zvolení prvního černošského prezidenta Spojených států Baracka Obamy v newyorském Harlemu a zaznamenal následky prasečí chřipky v Mexiku (Ciudad de México) a ukrajinském Lvově.

V roce 2010 přišlo ničivé zemětřesení na Haiti, pouliční boje v thajském Bangkoku, povodně v Pákistánu a další (kolikáté už) drolení socialismu na Kubě, či alespoň to, co za něj bylo okolním světem považováno.

Rok 2011 se odvíjel ve znamení arabského jara. Jan Šibík fotografoval nepokoje v Egyptě a Libyi. Zároveň dokumentoval noční násilnosti v Londýně i to, co následovalo po děsivém masakru mladých lidí v Norsku.

2013 — tajfun Haiyan na Filipínách.

2014 — protesty proti Erdoğanově autokratické vládě v Istanbulu a Ankaře.

V posledních letech se pak Jan Šibík věnuje krizi a občanské válce na východní Ukrajině, a zejména exodu uprchlíků směřujících z Asie a Afriky do Evropy. Ta se stává ústředním tématem jeho reportérské práce.

V soutěži Czech Press Photo obdržel v různých kategoriích pět desítek ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu této soutěže. V roce 2004 získal ocenění v soutěži WORLD PRESS PHOTO. Třikrát také obdržel cenu v prestižním mezinárodním srovnání Fuji Press Photographer.

Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června, kterou uděluje město Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv.

Jeho aktivity překračují hranice fotografie (tedy úzkého profesního zájmu) a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa, obyčejně řečeno, mezi lidmi, kteří potřebují pomoc.

V roce 2000 tak zorganizoval humanitární akci Podejte ruce dětem ze Sierry Leone, během níž se podařilo vybrat pro postižené děti v této africké zemi jeden milión sto tisíc korun.
Podobně, v roce 2005, uspořádal humanitární akci Chci ještě žít! na pomoc nemocným AIDS v ukrajinské Oděse. I ta přinesla jeden milión korun.

Jan Šibík dosud vydal čtyři souhrnné publikace svých fotografií: Kdyby všechny slzy světa (1997), Ďábel v nás (2001), Stories (2006) a Deset let (2017), jež mapuje Šibíkovu práci v období 2007-2016.