Adrenalinová dokumentace horolezce Adama Ondry

I takhle může vypadat práce kameramana v týmu Adama Ondry, když se řeší logistika a rotace lidí na různých projektech. To auto, ve kterém sedím, je Adamovo. Máme tu svoje věci stejně tak i já a kolega Pavel, který je touto dobou už doma v Brně. Jel vlakem z Curychu a kamerovou techniku nechal v autě. Za týden se má potkat s Adamem ve Francii, kam přiletí společně s dalším kolegou z týmu, Lacem. 

A kde je teda  Adam? Ten je zrovna v Itálii. Prezentuje tam svůj novej model lezaček. Ve středu letí z Milána a přistává ve Valencii, kde ho naberu. Stejně tak kluky, co přiletí z Prahy – fotografa Petra a digitálního mága Honzu, kterej má na starosti brand a marketing. A roztáčí se kolotoč natáčení ve Španělsku. 

Už v tom máte bordel? Nezoufejte, my občas taky. Ale popořadě. Jmenuju se Jan Vogl a jsem ten, co to kameruje. Pro Adama pracuju poslední dva roky. Dokumentuju jeho přelezy, natáčím reklamní videa pro partnery a tvořím obsah na Youtube a sociální sítě. 

foto: Stef Schlumpf

Zastávka v chladných podmínkách Švýcarska 

Jsme o týden zpět ve Švýcarsku, kde sídlí Adamův generální partner, výrobce outdoorovýho vybavení, Mammut. Má tam domluvený schůzky na různých odděleních vývoje a dává jim zpětnou vazbu k věcem, co používá. Jakmile si odbyde svý, míříme do skal. Oblast Isenfluh je nedaleko Eigeru a v tuhle chvíli se nachází lehce pod hranicí sněhovýho pásma. Prší a je lehce nad nulou. Na ramena nasazuju batoh od Shimody, X50 v2, kam jsem narval všechnu techniku, termosku s jídlem, pití, péřovku, lezecký cajky a lano přehodil přes vrch. Jářku váha šestiletýho šropla. Pláštěnku neřeším, tahle bestie jen tak nepromokne. Společně s lidma z Mammutu a legendou švýcarskýho mountaineeringu Stephanem Siegristem stoupáme prudčím terénem ke skále. Asfalt se mění na lesní cestu plnou kluzkejch kořenů a kamenů. Po dvaceti minutách jsme pod skálou. Je převislá a je pod ní sucho. 

foto: Jan Vogl

Začíná zaběhlá rutina. Prozkoumání okolí a možných úhlů záběrů, cvakání fixního lana, určování pozic kamer, slazování timecodu, nastavení parametrů natáčení, instalování klopových mikrofonů a domlouvání dalšího postupu s Adamem. Pavel jde do lana, já to kontroluju ze stativu a lítám s dronem. Přestává pršet a já můžu vzletět. Udělám pár ilustráků. Odkrývá se mi nádhernej pohled do údolí.

foto: Jan Vogl

Adam si mezitím prohlíží projekt, který navrtal právě Stephan. Zkouší kroky, převrtává jeden jistící nýt a ostrej pokus si nechává na další den. Ten se nese v podobnym duchu. Možná je ještě trochu chladněji. Stephan pod skálou rozdělává oheň a staví na vařič konvici s kávou. Panuje skvělá atmosféra. Adam cítí formu. Šance na úspěšnej přelez je veliká. Pavel opět šplhá po laně do své pozice a já rozkládám stativ a nasazuju dvojkilo Sony G Master dvojku. Tohle sklo mám asi nejradši. Je lehký a má skvělej obraz i stabilizaci. Sice prší a je zima, ale podmínka pro přelez je ideální. Skála je suchá a má super tření. Padá úspěšnej pokus, dotáčíme první reakce, rozhovory a balíme krámy. 

foto: Stef Schlumpf

Tady není prostor na chybu

Středa. Španělsko. Navigace mi ukazuje deset minut do příjezdu k letišti. Zvoní mi telefon. Kluci přistáli. Nabírám je a vyrážíme směr Montanejos. Lezecká oblast, asi 90 km severně od Valencie. Přijíždíme na pozvání Hippieho, španělskýho lezce, který je takovej guru místní lezecké komunity. Na batoh plnej techniky ještě připínám lavečku do lana na sezení. Do horního víka přidávám sedák, karabiny, brzdu, smice, jídlo, pití a na bok připínám stativ. Přes rameno ještě kabelku s dronem. Plná polní. 

Přicházíme k neveliké jeskyni v malebným klikatým kaňonu. Tentokrát jsem na místě z party kameramanů sám. V báglu mám však dvě Sony A7S III, tři objektivy a k ruce Honzu z digitálu a místního lezce Pabla, kterej je zároveň fotograf. Rozložení je jasný. Já lezu do lana se čtyřiadvácou, Pablo švenkuje ze stativu na šestnáctku a Honza kropí celek na svůj iPhone 15 Pro. 

foto: Jan Vogl

Adam si dává warm-up a jde na tzv. onsight pokus. Je to nejcennější metoda výstupu. To znamená, že lezec přijde pod skálu, tu si přečte pouze pohledem, nikdo mu neradí kde jsou jaký chyty a stupy, a tu následně přeleze na první pokus bez pádu. Šplhám do lana a čekuju si s ostatníma, že jsou na svých pozicích. Metr nade mnou je ještě fotograf Petr, který mi jemně šlape po hlavě ve chvíli, kdy se potřebuje stabilizovat proti protáčení v laně.

foto: Petr Chodura

Adam je ready, mačkáme RECORD. Je ticho jak v hrobě, nikdo ani nedutá. Člověk v téhle chvíli jede na totální soustředění, adrenalin koluje v žilách, potí se ruce, tisíckrát zkontroluju jestli natáčím, jestli držím ostrost, jestli mám správně expozici, zda mám správnou kompozici, pracuju s dechem, abych se moc nehýbal a nebyl slyšet v ruchovým mikrofonu. Tady není prostor na chybu, tady nelze akci opakovat. Nejsou tu herci, je to síla okamžiku. Adamův hlasitej projev v nějtěžší části cesty se rozlíhá do kaňonu, rube jako zvíře, dolézá ke slaňáku a cvaká. Následuje euforie, křik, radost. Spouští ho dolu a přijímá gratulace od diváků na zemi. Je to tam, 8c+/9a onsight je v kapse. Mačkáme STOP. 

Jedu dolů a v hlavě se mi honí co mi ještě chybí, abych z toho upletl hezkou epizodu na YT. Rozhovory a ilustráky. Vzlítám s dronem, prolítám kaňonem a opět se mi otvírá něco, co je lidskýmu zraku na zemi ukryto. Je to jedna z deviz práce pro Adama. Podívám se na místa, kam bych asi v životě sám nezavítal. Balíme a vracíme se do Valencie, kde budeme po následující dva dny točit epizodu pro Euroholds, výrobce lezeckých chytů, další Adamův partner. Tentokrát o dřevěnejch chytech a o spolupráci na designu s Adamem. Tohle mám kompletně v režii a jde to jak po másle. První den ve výrobě a sídle firmy, druhej pak v místním boulder gymu Natural Climb.

foto: Petr Chodura

Překvapení na konci dolezu

Sobota. Vracíme se do Montanejos. Cueva Negro aneb Černá jeskyně. Další oblast, kam nás Hippie zavedl. Další projekt, další onsight, tentokrát 9a. Situace se opakuje. Já jdu do lana, Honza tentokrát obsluhuje druhou Sonku a přidává se k nám místňák Fertxu, kterej dělá druhou kameru na zemi. Mezi lokálama se prosáklo, že přijede Adam a pod skálou je velmi živo. Ale jak mají Španělé v krvi, jsou milí, přátelští a snaží se pomáhat a nezavazet. Rozdávám klukům instrukce: „držte kompozice, točte a vypínejte až na můj pokyn.“ 

foto: Petr Chodura

Adam dává zahřívací kolečko a jde na pokus. Má formu a cítí, že je naděje. V první třetině mu však pod nohou praská stup a ačkoliv se Adam udrží ve visu na jedné ruce, nepatrně si sedne do lana, což dle jeho morálních zásad znamená neplatnej pokus. Vypínáme stroje. Půl hodiny pauza do dalšího pokusu. Z báglu od Shimody vybaluju termosku s obědem. Válí se tam v prachu na kamení a je mu to jedno. I to, že na něm zrovna sedím. Té mínus 5 minut, lezu zase do lana.  „Všichni ready? Ok Adame, můžeš lézt.“ Tentokrát to padne. 9a na RP s částečným onsightem. Taky super. 

foto: Pablo Benedito

Balíme cajky a přesouváme se do kaňonu na dohled od jeskyně. Zastavujeme na parkovišti kousek od vyhlídky. Přímo naproti ní se tyčí 150 metrovej skalní masiv. Tentokrát na Adama čeká vícedélka s překvapením na konci dolezu. S Honzou zůstáváme na zemi a rozkládáme stativy do dvou pozic, jedno šíro a druhý teláč. Do vzduchu jdou dva drony. Jeden můj, druhej pilotuje Fertxu. Ještěže tam je, protože švenkovat s kamerou a lítat u toho s dronem v kaňonu, kde fouká silnej vítr a dávat si majzla, abych ho neotiskl o skálu, je už slušnej multitasking. Tentokrát jde do lana Petr a celou skálu vyjumaruje nahoru (šplhá po laně). Tohle mu nezávidím. Jumarovat takovou výšku je sviňská dřina. Vícedélka má klasu 8b+, na čemž se Adam běžně rozlízá, takže to přeskáče jak kamzík. Ovšem jednu délku musí zopáknout, páč nebyla přelezena čistě. Nahoře čeká kýžený překvapení. Převlíkaj ho do postroje, na kebuli nasadí helmu s kamerou, do ruky vrazí insta360, a po krátké instruktáži a odpočtu se Adam vrhá do hlubin kaňonu přivázanej na bungee laně. Euforie, tleskání, pískot. Tohle máme pokryto na 4 kamery a dva drony. Za mě totální spokojenost.

foto: Jan Vogl

Padá soumrak a my se přesouváme do vesnice Montanejos, kam jsme pozváni na společnou večeři se všema zúčastněnýma. Jak nejsem moc společenskej tip, tak tady je mi dobře. Popíjíme, pojídáme lahodné pokrmy, povídáme si historky, smějeme se až se za břicho popadáme. Dlouho jsem neměl hubu v takové křeči. Jedenáct večer, padáme si kolem ramen, loučíme se a vzájemně se ujišťujeme, že se nevidíme naposledy. Naskáčem do auta a vracíme se do Valencie. Přijíždíme po půlnoci. Město žije. Parkujem na hlavní třídě, hned naproti baru plného lidí, 3 minuty od ubytka. Ještě plní dojmů přicházíme, já s úsměvem zálohuju data, dávám sprchu a ulehám do pelechu. 

foto: Petr Chodura

Euforii střídají starosti

Neděle. Ráno se probouzím s pocitem dobře odvedené práce. Moje dvoutýdenní štace je u konce. Už nemusím nic točit, nic režírovat. Teď se jen musím přesunout bezpečně zpět do vlasti. Dávám studenou sprchu, posnídáme, balíme. Adam jde napřed pro auto, aby jej přeparkoval před dům. Po chvíli zvoní telefon. Volá Adam. Vybrali nám auto, hlásí. Zůstáváme jak opaření. Ronin! Prolítne mi hlavou. Včera jsem ho v euforické náladě nechal v autě. Je pryč. Pak ještě chybí nějaké osobní a lezecké věci, co tu kluci nechali. Jsou tu jen střepy z rozmlácených skel.

Nálada na nule. Adam s Petrem se měli přesunovat do Francie na další etapu natáčení a nás s Honzou cestou vysadit v Barceloně na letadlo do Prahy. Místo toho přichází na řadu krizový management. Policie, pojišťovna, náhradní doprava, ubytování, plánování. Loučíme se s Adamem u vchodu na policii, kam jde podat výpověď. Petr nás veze na nádraží, odkud pokračujeme vlakem. Rozhlížím se po cestujících a každýho si měřím pohledem. Ranní zkušenost mě poznamenala a už nikomu a ničemu nevěřím. Připadám si jak chameleon, jedním okem hlídám techniku a druhým sleduju okolí. Honza je na tom podobně. Aby toho nebylo málo, plácá ho zezadu po temeni autistické dítě. Dostáváme se na letiště, odbavujem zavazadla, procházíme kontrolou a najednou z nás padá napětí. Bavíme se, vtipkujem. 

O pár minut později už sedíme v letadle do Prahy, v hlavě si přemítám posledních 14 dní, zatímco píšu tyhle řádky.

I takhle totiž může vypadat práce pro Adama Ondru. A díky za ní!

Video ze Švýcarska

Video ze Španělska

 

Na tvorbě tohoto článku spolupracoval Jan Vogl s Megapixelem. Jeho tvorbu můžete sledovat také na jeho instagramu a facebooku.