Drama ve fotografii

Celoroční fotografickou soutěží chceme členy Galerie někam posouvat a rozvíjet jejich schopnosti i dovednosti. To je důvod proč občas téma měsíčního kola ztížíme nějakým upřesněním zadání. Podobně tomu je i nyní v březnu. Téma probíhající soutěže je DRAMATICKÝ PORTRÉT. Bohužel ne každý soutěžící si uvědomil, že portrét bez prvků dramatičnosti v podstatě nesplňuje zadání soutěže. Jak tedy na to? Pokusíme se vám to objasnit.


Rudolf Brosztl / Monsters

Portrét je jednou z nejvíce fotografovaných disciplín vůbec. Upřímně, chtěli jsme se v soutěži tentokrát vyhnout portrétům z rodinných oslav, bujarých párty, portrétům ratolestí na nočníčku, nebo dokonce portrétům zvířecím, které se občas objevily v loňském ročníku soutěže. Samozřejmě nechci nijak zlehčovat jmenovaná témata, v podstatě i ta se dají vyfotit velmi profesionálně. Nicméně většina podobných fotografií má hodnotu pouze pro autora, portrétovanou osobu, nebo nejbližší okolí, které má s portrétovanou osobou nějakou citovou vazbu.


foto: František Spurný / Křik

Co je drama

Slovo "drama" pochází z řečtiny a v podstatě znamená dělání, děj, čin. Drama je tedy většinou nějaký příběh, který se vypráví pomocí dialogů a monologů. To se používá především v knihách a rozhlasových hrách. Ztvárnění dramatu může být ale i scénické, což je záležitostí divadla, filmu a fotografie. Dramatická fotografie by tedy rozhodně měla zachycovat nějaké dění. Pokud vezme fotograf nějakou slečnu do lesa, nebo do ateliéru a udělá jí portrétní fotografii, na které se usmívá do objektivu, je to sice portrét, možná i dobrý, ale ne dramatický. Na snímku se nic neděje, takže o nějakém dramatu nemůže být řeč.

foto: Tomas Kral / Jack Rozparovač jr.

Kdyby ale za slečnou byla vidět smečka běžících vlků, nebo kdyby měla obličej nasvícený pouze chladným třpytem měsíce a za ní by stala postava v kabátu se zahalenou tváří, rázem máme portrét s nějakým příběhem, dějem a navíc velmi dramatickým. Pa jde o dramatický portrét.

K dosažení dramatičnosti ale není nutně potřeba smečka krvelačných vlků. Existuje spousta tzv. výrazových prostředků, které můžete využít.

foto: Petra Tomaštíková / Help

Drama ve filmu a v divadle

Například filmaři to mají o něco lehčí. K vytvoření dramatičnosti mohou využít celou řadu prostředků. Tím základním je bezesporu střih. Vzpomeňme například slavnou koupelnovou scénu z filmu „Psycho“, mistra hororu Alfreda Hitchcocka. Střihy mezi vyděšeným výrazem Marion Craneová (Janet Leigh) a rukou Normana Batese (Anthony Perkins) mávající nožem, vytvořily velmi silné drama s tím, že si jen málo kdo uvědomil, že se v této scéně neobjevil jediný záběr, kde by nůž přišel do kontaktu s tělem nebohé oběti.

Dalším dramatickým prvkem ve filmu je hudba. Divák ji sice podvědomě vnímá, ale v podstatě si ani neuvědomuje, že během filmu nějaký hudební podkres slyšel. Jsou ale výjimky a například filmové melodie, které složil Ennio Morricone, se staly legendou.


Film Psycho / Alfred Hitchcock (1960)

Dramatičnost filmových záběrům může ale podtrhnout i snímková frekvence. Každý asi zná zpomalené záběry letících kulek, nebo hrdinů pomalu padajících k zemi během přestřelky, nebo nějaké epické bitvy.

V divadle je podobných prvků, které by podtrhly dramatičnost, podstatně míň. Patří k nim například dramatické pauzy mezi dialogy a v monologu, vhodné kostýmy, kulisy, líčení herců, gesta, nebo intonace hlasu. Asi netřeba připomínat Hamletův monolog s lebkou v ruce. Ne všechny tyto prostředky lze ale použít ve fotografii, která je statickým záběrem bez zvuku.


film Hamlet / Franco Zeffirelli (1990)

Dramatické prvky ve fotografii.

My fotografové to tedy máme o mnoho něco těžší. Výsledkem naší tvorby je statický snímek a do něj musíme dostat vše, co potřebujeme. O něco jednoduší to mají například reportéři a dokumentaristé, kteří tvoří fotografické soubory. Ty mohou nechat sérii snímku gradovat a například postupným zachycováním děje, změnou ohniska a změnu perspektivy, mohou dramatičnost událostí, nebo děje zdůraznit.

Portrét je ale pouze jeden snímek a tak nemůžete pracovat ani se střihem jako ve filmu, ani s intonací hlasu jako v divadle a ani se souborem fotek, jako reportéři. Mohlo by se zdát, že už nám toho moc nezbylo. Něco ale přece.


Jiří Píša / Spejbl

Základními prvky, které mohou podtrhnout náladu, atmosféru, nebo dramatičnost záběru je světlo a stín. Když použijete klasické denní světlo, nebo čelní měkké světlo softboxu, tak jen těžko docílíte nějakého dramatického nasvícení. Na druhé straně existuje mnoho světelných zdrojů a směrů svícení, které jsou velmi dramatické. Určitě mezi ně patří tvrdší světlo. To vydává například blesk, klasická stolní lampička se žárovkou, studiová záblesková světla s reflektorem, nebo směrovým komínkem, pouliční osvětlení někde venku v noci na ulici, nebo bodová světla ať už v interiéru, nebo exteriéru.

Další důležitou věci je také směr světla. Čelní světlo je většinou hodně ploché a v podstatě vykryje všechny stíny, což dramatičnosti moc nepřidá.


Muž který nebyl / Joel Coen (2001)

Svítit tedy můžeme například z boku, takže bude jedna polovina obličeje ve světle a druhá ve stínu. Vznikne klasická pomyslná zápletka dobro a zlo, Dr. Jekyll a pan Hyde. A už tu máme nějaké drama. Svítit ale lze i ze shora. Člověk bude mít oči ve stínu a podvědomě to na diváka funguje a vzbuzuje v něm otázky. Nevidím mu do očí, ze kterých se dá hodně vyčíst, proč se skrývá? Má špatné úmysly? Mám se ho bát? A už tím vzbuzujete nějaké drama, něco není v pořádku, něco se děje.

Dobře lze použít také zadní svícení, nebo protisvětlo. Z portrétovaného se stane silueta, nebo linky světla vykreslí jeho obrys. Opět tu může fungovat nějaké tajemství, napětí, strach z neznámého, tedy drama. Podobná technika kontrastů se používá v „noir“ filmech, nebo v komiksech a filmech natočených podle nich. Nejznámějším je asi Sin City, Město hříchu od Franka Millera, nebo z tuzemské produkce Normal, Ve stínu, nebo Alois Nebel.


Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil / Frank Miller, Robert Rodriguez (2014)

Posledním dramatičtějším svícením je spodní. Standardně jsme zvyklí, že světlo jde shora - slunce, lustr, zářivky. Nebo z boku - slunce dopoledne a k večeru, okna, dveře, vchod do jeskyně. Nasvícený obličej ze spodu tedy vypadá nepřirozeně, až strašidelně už od dob, kdy jsme si na něj jako děti svítili zdola baterkou. Ze spodu svítí ještě oheň a to je dramatický prvek sám o sobě. Spodní svícení se často používá v hororech. Velmi známá scén se světlem baterky u obličeje je ve filmu Záhada Blair Witch.


Záhada Blair Witch / Eduardo Sánchez, Daniel Myrick (1999)

Kromě světla může fotograf využít ještě další výrazové prostředky. Tím je třeba pohyb. U portrétu ale moc nejde použit pohybovou neostrost, nebo panning jako u sportu, ale umím si třeba představit portrét na delší čas v autě, ve vlaku nebo jiném dopravním prostředku s rozmazaným pozadím. Nebo vlající vlasy, případně rozmáznutou ruku v nějakém gestu. Už to naznačuje nějaké dění, tedy dramatičnost.

Dalším prvkem, který ve fotografii budí pozornost, je odlišnost. Žlutý tulipán v poli červených na diváka vždycky nějak funguje. Zarostlý bezdomovec sedící na lavičce mezi dvěma manažéry je drama. Dítě focené z jeho perspektivy, v záplavě mnoha dospělých je drama. Jde o nějaký střet, kontrast, dění. Oproti tomu stejné dítě sedící na rozkvetlé louce drama není.

Mezi základní stavební kameny obrazu patří také barvy. Ty mohou vytvářet v divákovi nějaké pocity a emoce. Klasickým příkladem jsou studené a teplé barvy. Oranžový nádech pleťové barvy evokuje teplo a modrý zase zimu. Někomu je zima, jeho zdraví, nebo dokonce život jsou v ohrožení, něco se děje, tedy jasné drama.


foto: Eliska Richterova / Hey hombre!

Zelená barva v pleťovce může vzbuzovat pocit nevolnosti, nemoci, tedy nějakého napětí. Modré stíny zase noční neony na ulici, neb svit měsíce. Všeobecně působí dramaticky spíš ty nepřirozené barvy světla právě jako zelená, modrá, fialová, nebo purpurová. Barevného nasvícení se dá docílit buď přirozenou cestou, tedy použitím barevného světla, či barevných filtrů před ním, nebo pomocí barevných korekcí v počítači.  Zajímavá je také kombinace dvou různě barevných světelných zdrojů. Například žárovka a led světlo, kdy část světla bude žluto oranžova a část modrá. Opět je to nějaký kontrast, který může působit dramaticky.


Martin Lukeš / Plague doctor

Další možností, jak vytvořit ve snímku drama, je příběh. Horolezec na skále fotografovaný shora s propastí v pozadí, je určitě dostatečně dramatická situace. Stejně tak spoře oděný člověk stojící bos ve sněhu, na zamrzlém rybníku, nebo prodírající se trním. Chce to jen nějaký nápad. Spousta mini dramat se ale odehrává všude kolem nás a dramatický portrét lze zachytit i doma v běžném životě, nebo kdekoliv venku na ulici klasickým streetphoto stylem.


Boris Moskovský / Komisař

Dramatický portrét se dá ale zachytit i během kulturní, nebo sportovní události. Boxer inkasující direkt do obličeje, běžec protínající cílovou pásku, gymnastka plačící po neúspěšném výkonu, rockový zpěvák skákající z pódia mezi fanoušky. Zraněný voják v rekonstrukci historické bitvy. A podobných situací je nepřeberné množství.

Ti nejzkušenější fotografové pak umí dokonce podobnou situaci naaranžovat. Vžijí se do role režiséra a dramatickou scénu, nebo situaci si vymyslí a připraví. Použijí jmenované prostředky jako barvy, světlo, prostředí a ještě si líčením, kostýmem, případně rekvizitami portrétovaného člověka nastylizují. Ti nejlepší z něj dostanou potřebné gesto, pózu, nebo výraz. To už je ale pro amatéra velmi těžká disciplína a podobně funguje například reklamní a módní fotografie.


Pavel Snoha / Zlatý Ježíšek

Vidíte, že možností jak vytvořit dobrý dramatický portrét, je celá řada. Předtím je ale důležité zamyslet se a v hlavě si srovnat, co je to vlastně drama, jaké máte k dispozici prostředky a pak to už jen celé zrealizovat. 

úvodní foto: Jan Vašulín /  Dark Queen of the Forest