Martin Lukeš •
Aktualizováno: 14. 7. 2022 v 10:26
• Rubrika:Fotoporadna
Jak začít s focením koncertů? Prozradíme vám, proč je důležitá akreditace, jak ji získat a na co si dát pozor
V červnovém kole celoroční soutěže ROK S MEGAPIXELEM 2019 se věnujeme propojení obrazu a hudby. Mohou se do něj zapojit jak fotografové, tak nově i videomakeři, režiséři, animátoři a kameramani, kreslíři, grafici, ilustrátoři a retušéři. Následující článek je určen všem, kteří by chtěli začít s fotografováním koncertů a hudebních vystoupení, nevědí ale, jak na to a potřebují se od něčeho odpíchnout. V našem týmu je hned několik zkušených fotografů, kteří se tomuto žánru věnují, a tak se rádi podělíme o praxí nabyté zkušenosti.
Obsah
Koncerty a live vystoupení hudebních skupin jsem začal navštěvovat někdy od svých 15 let. Vždy jsem měl k tomuto prostředí velmi blízko, a tak není divu, že v okamžiku, kdy jsem si pořídil první zrcadlovku, mě okamžitě napadlo vyzkoušet si focení tohoto žánru. Tehdy jsem ještě netušil, že jde o jednu z nejzábavnějších, ale zároveň i nejnáročnějších fotografických disciplín vůbec. Logicky jsem si tedy prošel celou řadou slepých uliček a nezdarů, kterých vás tento článek může ušetřit, nicméně pokud si je prožijete, posune vás to o pořádný kus vpřed.
Ono se to na první pohled může zdát vlastně velmi jednoduché. Prostě si hodíte brašnu s fotoaparátem přes rameno a vyrazíte někam na hudební vystoupení. Bohužel, realita je trochu jiná. Z fotografování se stal absolutní fenomén, a to jak v pozitivním, tak bohužel i v tom negativním slova smyslu. Na většině velkých koncertů je totiž přísný zákaz pořizování jakékoliv obrazové nebo zvukové stopy, což je asi ten největší kámen úrazu. Nepočítejte proto s tím, že byste si nakráčeli se zrcadlovkou a teleobjektivem na koncert Rolling Stones nebo vystoupení Pavarottiho s tím, že si tam udělali pár záběrů, i kdyby měly zůstat jen čistě pro vaši radost. Takhle to bohužel nefunguje.
Jak tedy začít? Na koncert Depeche Mode skutečně raději v začátcích zapomeňte a zkuste si ve svém okolí najít raději komornější vystoupení, kam se s foťákem dostanete, aniž byste budili rozruch nebo porušovali nějaká pravidla. Ideálním místem jsou například vesnické sokolovny nebo kulturní domy, kde čas od času vystoupí i nějaké populárnější skupiny. Další možností jsou velké open air festivaly, které také většinou fotografy nijak neomezují. Při té několika tisícové návštěvnosti je takřka nemožné řešit, jestli někdo fotí mobilem, kompaktem nebo zrcadlovkou. Ale není to tak vždy a občas se stane, že můžete na nějaké restrikce narazit i tam.
Ve větších městech jsou na tom podobně malé sály a hudební kluby, kde zapálené fotografy nikdo moc neřeší, a tak zde získáte jedinečnou příležitost se trochu otrkat. Navíc vám to kromě zkušeností přinese ještě jednu strašně důležitou věc, a tou jsou referenční fotografie do vašeho portfolia, které se později mohou stát vstupenkou do světa prvoligových koncertů.
Pakliže jste si prošli touto základní etapou koncertní fotografie a troufáte si na významnější akci, je třeba se zamyslet nad tím, jak získat fotografickou akreditaci. Bez té si na větších koncertech ani neškrtnete a s fotoaparátem se na akci vůbec nedostanete. Akreditace má také ještě jednu výhodu - nemusíte kupovat oficiální vstupenku, což je v dnešní době vysokých cen za vstupenky na koncerty značná úspora.
Z toho ale plyne, že o akreditaci žádá kde kdo.Poslechnout si totiž svou oblíbenou hudební skupinu zdarma jen za to, že máte fotoaparát na krku? Kdo by to nechtěl.
A právě z toho důvodu je důležité mít nějaké vlastní portfolio, kterým se můžete prezentovat při žádosti o akreditaci. Co je ale klíčové pro získání fotopasu a o co pořadatelům akcí jde většinou, je zveřejňování fotek a nahrávání vašich úlovků z koncertu tam, kde budou nejvíce vidět. Nejčastěji se proto rozdávají akreditace právě redakcím různých internetových magazínů, případně nějakých lokálních novin nebo plátků, které mají ve svém obsahu i kulturní rubriku. Když za vámi nestojí žádné elektronické nebo tištěné médium, je bohužel v podstatě nemožné akreditaci získat.
Na internetu například existuje hned několik magazínů, které přinášejí fotoreporty z celé republiky a u pořádajících agentur mají už nějaké jméno, takže jim je většinou akreditace vydána bez zbytečných problémů. Důležité je tedy přesvědčit redakci těchto magazínu o tom, že právě vy jste ten pravý fotograf, o kterého by určitě měli rozšířit svou stáj. Tyto redakce mají pro registrované fotografy on-line kalendář akcí, kde si můžete žádat o fotopasy na své jméno a redakce za vás většinou vše vyřídí. Na oplátku bývá samozřejmě potřeba dodat v předem smluvené lhůtě fotografie z akce. O ty nejzajímavější koncerty je pochopitelně největší zájem, takže standardně platí pravidlo - kdo se přihlásí dříve, ten fotí. Na ty největší akce pak chodí většinou ti zkušenější, osvědčení a nejspolehlivější fotografové, aby měla redakce jistotu, že fotky opravdu budou a dopadnou dobře.
Abych objasnil jednu velkou otázku hned z kraje - ne, opravdu nepočítejte s tím, že za nafocení těchto reportáží dostanete nějaký honorář. Je to v podstatě jakási forma TFP (Time for Photo). Vy dostanete akreditaci, za to investujete svůj čas a zkušenosti a odevzdáte redakci fotoreport. Samozřejmě, že je u fotografií vždy uveden autor a neztrácíte ani autorská práva, ale to je tak všechno. I to ale stojí za to, nikdy totiž nevíte, kdo si všimne vašeho jména a kam vám nějaký fotoreport může otevřít další dveře.
Jak dobrý a jak obsáhlý report odevzdáte je většinou na vás. Čím lepší ale budete, tím větší šanci máte, že i vy se jednou postavíte s fotoaparátem v ruce před podium Robbieho Williamse nebo Guns ´n´ Roses. A navíc, když pro jednou zapomenete na peníze, nemusíte to nakonec brát ani jako práci. Tenhle žánr většina fotografů dělá hlavně proto, že je to baví. A pokud někoho baví i hudba, neznám lepší způsob, jak tyto dvě věci spojit. Poslechnete si muziku, kterou máte rádi, získáte další zkušenosti a další fotografie do portfolia, a navíc nikdo neřeší, jestli si u toho dáte limču, pivo nebo panáka ;)
Pokud se stanete součástí nějaké redakce, chovejte se vždy seriózně a zodpovědně. Účastněte se akcí, na které se nahlásíte a pokud se zkomplikuje situace a vy se na koncert nemůžete dostavit, dejte to vědět s předstihem, aby redakce mohla zajistit náhradníka. Odevzdávejte reporty včas a nezapomínejte na konkrétní požadavky, které vám redakce zadá. Když jednou ztratíte dobrou reputaci, jen těžko jí budete získávat zpátky.
Jedna možnost tu je. Další způsob, jak se dostat k akreditaci, je přímé oslovení konkrétní hudební skupiny, případně agentury, která akci pořádá. Zde je ale pravděpodobnost podstatně menší. Hudební agentury dostávají podobných žádostí desítky, možná stovky, a tak ne každému mohou vyhovět. Tyto agentury většinou dávají přednost osvědčeným fotografům, ale můžete mít štěstí. Opět tomu hodně pomůže, když se blýsknete nějakým opravdu dobrým portfoliem. Několikrát jsem akreditaci tímto způsobem dostal, ale je to spíš o náhodě a počítejte s tím, že to vyjde málokdy.
V době internetu a sociálních sítí lze zkusit ještě jednu strategii, a tou je označování skupin a interpretů v příspěvcích a albech, které veřejně publikujete. Někoho můžete zaujmout a není vyloučeno, že vás někdo osloví napřímo. To je samozřejmě velmi příjemné, otevírá vám to spousty dveří a fotopas tak máte většinou jistý. Navíc se klidně může stát, že se z toho později vyklube nějaká další, možná i honorovaná spolupráce. Osobně ale myslím, že v dnešní době focením koncertů nikdo nezbohatne, pokud se ovšem nestanete dvorním fotografem nějaké slavné skupiny nebo hudební agentury.
Když už budete mít štěstí a dostanete se na nějakou větší produkci, nezapomeňte na jednu důležitou věc - máte sice visačku na krku nebo akreditační náramek na ruce a jste svým způsobem součástí show, ale pořád jste jen poslední kolečko v systému, a bez vás by se ten stroj určitě nezastavil. Jestli si nechcete udělat ostudu, případně si pokazit reputaci v mateřské redakci, dodržujte striktně, ale opravdu striktně pokyny pořadatele! Existuje spousta okolností, do kterých nevidíte a nařízení se vám mohou zdát mnohdy šikanující nebo dokonce malicherná, ale to rozhodně není důvodem k tomu je porušovat.
Kromě toho, že jsem stál na mnoha koncertech s fotoaparátem kolem krku, jsem měl to štěstí, že jsem byl i v opačné roli s pořadatelskou páskou na ruce. Proto znám velmi dobře i druhou stranu barikády a pomohlo mi to pochopit omezení a restrikce, které jsou často nepochopitelné.
Uvedu jeden příklad. Ve velkém sále pražské Lucerny vystupoval jeden americký, bluesový (nejmenovaný) interpret, který si nepřál, aby koncert zaznamenával kdokoliv jiný, než jím určený fotograf. Pokud by se kdekoliv objevila neautorizovaná fotografie z koncertu, znamenalo by to pro pořadatele velmi tučnou pokutu. Hudebník dokonce pohrozil tím, že pokud v hledišti během vystoupení zahlédne jeden jediný blesk fotoaparátu, okamžitě končí vystoupení a opět následuje pokuta. Jak ale něco podobného uhlídat? Naštěstí to bylo v době před érou chytrých telefonů, a tak se na vstupenky uvedlo, že platí přísný zákaz vnášení záznamové techniky do sálu a před vstupem byl každý účastník podroben prohlídce. Pokud někdo fotoaparát měl, nebyl na koncert vpuštěn.
Samozřejmě jsme odhalili desítky fotografií chtivých návštěvníků a jednomu po druhém jsme museli vysvětlovat, že opravdu nemůžeme udělat výjimku, ani že jim nemůžeme vzít fotoaparát do úschovny, protože na to nejsme zařízeni, ani že jim neporadíme, co mají s fotoaparátem dělat, když přijeli vlakem z Lanškrouna.
Návštěvníků mi bylo samozřejmě líto, ale rozkaz zněl jasně - žádný fotograf nesmí projít, za žádnou cenu. Nebyl čas ptát se kdo je kdo. Samozřejmě že nenásledovali dvě dávky, jak by to vyřešil soudruh příslušník z filmu Pelíšky. Někdo se s ním tedy vydal do úschovny na vlakové nádraží, někdo uplatil servírku v nedalekém baru, aby mu ho pohlídala, ale našli se i tací, co dotčeně odešli a vystoupení nenavštívili.
Samozřejmě, že zvenku vše vypadalo jako šikana několika holohlavých potetovaných sekuriťáků, kteří vypadají, že jejich IQ nepřesahuje hodnotu kalendářního dne v měsíci. Jen málokdo ale věděl, že jde o smlouvy mezi vystupujícím, pořadatelskou agenturou a bezpečnostní agenturou. My byli jen řadoví pěšáci. Ostatně i to bylo důvodem, proč jsem s podobným druhem brigády přestal. I já jsem se často při focení sportovních nebo jiných kulturních akcí dostal do hledáčku pořadatelské služby, ale opravdu je vždy lepší ustoupit a držet se daných pravidel. Pokud Vás z akce jednou vyvedou nepočítejte s tím, že byste dostali druhou šanci dostat se tam zpátky.
Kromě toho dodržujte také základní principy slušného chování a nezapomínejte na ohleduplnost. Nejednou se mi stalo, že stojím pod pódiem mezi diváky a v hledáčku teleobjektivu vidím určitou vzdálenou perspektivu, ale sluneční clonou přitom šťouchám někoho před sebou do hlavy. Jednak to pro dotyčného není určitě nic příjemného, navíc riskujete, že se ožene a fotoaparát nebo objektiv skončí pod dupajícími stádem rozvášněného „kotle“.
Koho neodradí všechny zmiňované peripetie, možná se jednou dostane až na vystoupení světové tour některé z megastar. I tam vás však může potkat další nemilé překvapení. Budete mít akreditační cedulku na krku, dostanete se do prostoru vyhrazeného pro fotografy, kde vás neušlape dav fanoušků, budete mít celé podium i milovaného interpreta pár centimetrů před objektivem, ale pořadatelská služba najednou dostane pokyn - po třech úvodních skladbách vyklidit sektor mezi pódiem a diváky. A fotografové jsou po 15 minutách jednoduše vykázáni. Pak už nenafotíte nic, protože vás většinou vyvedou postranním vchodem. Pokud nebudete muset koncert opustit úplně a dovolí vám na akci zůstat, jen těžko se probojujete na místo před pódiem, kde čekali fanoušci už dvě hodiny před začátkem koncertu. Sice si užijete koncert z povzdálí bez hledáčku na oku, ale co jste nenafotili v první čtvrthodině, to už můžete dohnat maximálně tak fotkami z dálky. Snažte se tedy ulovit ty nejlepší záběry hned ze začátku koncertu. To je v těchto situacích rozhodující.
Ne každý je fanda rockové hudby. Existují i mnohem komornější hudební žánry, jako je například vážná hudba nebo divadlo. Na těchto vystoupeních nemají fotografy vůbec rádi. Ostatně se nedivím, když se v hrobovém tichu vyprodaného sálu uprostřed nějaké sonáty rozezní pípání signalizace automatického zaostření, ozve se zvuk klapajícího zrcátka a závěrky, nedej bože začne blikat pomocné světlo autofokusu, anebo se k životu probudí blesk.Nedivil bych se, kdyby chtěl někdo dotyčného fotografa veřejně zlynčovat.
Pakliže se věnujete podobným žánrům, vypněte si předem všechny zvukové i světelné indikace na fotoaparátu. Předejdete tak spoustě nepříjemnostem a společenským faux paus. A jestli byste se focení podobných vystoupení chtěli věnovat víc, pořiďte si bezzrcadlovku s elektronickou závěrkou. Díky ní a absenci zrcátka nevydává fotoaparát vůbec žádné zvuky a vy máte po problémech.
Pořiďte si jsem řekl záměrně. Nemusíte jí totiž kupovat. O jednu takovou hrajeme v naší červnové videosoutěži. Společnost Nikon, partner soutěže, věnovala do aktuálního kola soutěže špičkovou profesionálníbezzrcadlovku Nikon Z6, která je vhodná jak na focení, tak i natáčení koncertů. O tom, kdo se stane jejím novým majitelem, se rozhodne už příští měsíc. Fotosoutěž NA VLNĚ HUDBY ale také nabízí jednu velmi atraktivní cenu, a tou je účast na focení velkého koncertu s reklamním fotografem Markem Musilem, který je ambasadorem značky Nikon a garantem naší červnové soutěže. To už stojí za zvážení zúčastnit se soutěže, nemyslíte? Tak nezapomeňte, soutěžní fotografie, videa a grafiky můžete nahrávat do Galerie do půlnoci 30. 6. 2019
Cenné rady, výborně popsané. Už vím, že tenhle žánr není pro mě, nemám ty ostré lokty, které jsou zde určitě potřebné. Moje focení kytiček a domečků je méně adrenalinové :-)))
Komentáře k článku
IC
Velmi pěkný článek s mnoha užitečnými informacemi. Děkuji.
Ivan Coufalík, 20. 6. 2019 |Reagovat
Cenné rady, výborně popsané. Už vím, že tenhle žánr není pro mě, nemám ty ostré lokty, které jsou zde určitě potřebné. Moje focení kytiček a domečků je méně adrenalinové :-)))
Martin Nevrla, 11. 6. 2019 |Reagovat