Petr Bambousek: nudné fotky bez nápadu vznikají snadno

Dobrý den, Petře, garantem naší soutěže jste byl už v loňském roce, co je u Vás nového? Jaká zajímavá místa jste za ten rok navštívil? A jaká neobvyklá zvířata jste nafotil?

Rozhodně jsem nezahálel. Mám za sebou hodně aktivní rok. Od loňského roku jsem stihl navštívit Kostariku, Floridu, Brazilský Pantanal, Amazonii v Peru a dvakrát jsem se podíval na Borneo. Přestože jsem na Borneo odcestoval už posedmé, byla moje poslední cesta plná novinek a pozorování zvířat, které jsem nikdy před tím nepotkal. Zdá se, že přes neúnavný tlak civilizace, je tamní příroda opravdu nepopsatelně rozmanitá.

Co se týče neobvyklých zvířat, tak se obávám, že přestávám být v tomto směru objektivní. Spíše než neobvyklá zvířata jsou pro mě atraktivní neobvyklé příležitosti pro focení. Například v Pantanalu jsem strávil řadu nocí u jezera plného kajmanů. Klapání jejich čelistí do ticha noci jen pár metrů od mých nohou, to byl pro mě nepopsatelně silný zážitek.

Říkáte, že jste byl fotit na Borneu, co Vás přivedlo opět právě tam, když jste tam byl už sedmkrát? 

Ano, byl jsem tam už posedmé. Borneo bylo dlouho mým snem a neodvážil jsem se tam jet, dokud jsem necítil, že jsem trochu fotograficky dozrál. Podle očekávání si mě tamní příroda úplně podmanila. Tím, že se nespecializuji jen na jednu skupinu živočichů, jako jsou ptáci nebo savci, otevřel se přede mnou svět tolika rozmanitých forem života, že mě to neustále táhne zpět. Stále tam nacházím pro mě úplně nové druhy, které jsem dříve nepotkal. Oproti jiným oblastem jsou jejich tvary a barvy tak jedinečné, že mě to neustále nutí vymýšlet nové záběry. Už plánuji další návrat na březen příštího roku.

Jak jste se na tuto cestu připravoval? Na co musí fotograf myslet, když se vydá do tropů? A lišily se Vaše přípravy od předešlých cest?

Prozatím jsem realizoval tolik cest, že jsem si pro přípravy vytvořil už jakýsi mustr. Takže příliš odlišností při plánování cest nezažívám. Při přípravě cesty je dobré si odpovědět na otázky – CO budu fotit? KDE to budu fotit? KDY to budu fotit? ČÍM to budu fotit? KDE se tam ubytuji? JAK se tam dostanu? CO budu jíst? JAKÉ tam bude počasí? Z toho pak vyjde rámcový itinerář a odpověď na otázku KOLIK to bude stát i vybavení, které si pak zabalím do batohu.

Přivezl jste si nějaký opravdu silný zážitek? Dostal jste se do situace, kterou jste řešil poprvé? Překvapilo Vás tentokrát něco, s čím jste nepočítal?

Cesta byla pro mě opět plná zážitků, i když z fotografického hlediska nějak nevyčnívaly nad ostatní cesty. Teď nechci, aby to znělo tak, že jsem se nudil. O tom nemůže být řeč. Jde o to, že na setkání s hady, žábami, ještěry a všelikým hmyzem jsem připravený a užívám si je pokaždé stejně. Paradoxně nejsilnější zážitek a řešení nečekané situace nastalo až po focení. Po první části pobytu na Borneu jsem se rozloučil s jednou skupinkou fotografů a za 4 dny měla přijet skupinka druhá.

K tomu nikdy nedošlo, protože jsem dostal silný zánět a byl jsem nucen se vrátit domů k operaci a další pobyt na Borneu zrušit. Nezapírám, že jsem takovou situaci řešil za 15 let cestování poprvé a nebylo to vůbec příjemné. Zdá se, že všechno je už za mnou a sbírám síly na další cesty. Ne náhodou zpět na Borneo.

Je něco, s čím se při focení potýkáte opakovaně? Je něco, co Vás v nějakém ohledu limituje?

Myslím, že mám techniku, která mě limitovat nemůže, takže jediné limity vnímám ve své představivosti. Podvědomě tíhnu k tomu, abych objevoval nové pohledy na fotku přírody. Jenže ono mi to úplně vždycky nejde. Například najdeme při noční procházce nádhernou žábu. Tak se snažím noční fotku nějak zajímavě pojmout. Jdeme dál a najdeme ještě zajímavější žábu. Abych neopakoval postup, tak zkouším nový. To už jde o dost hůř. Pak potkáme třetí žábu a jsem v koncích. Tento problém graduje, když takových nočních procházek podniknete 14 za dva týdny.

Je třeba totiž vzít v úvahu, že takové fotky vznikají nejen v noci, ale v noci v pralese. To znamená, že tma je tam absolutní, že nezřídka při tom prší, že stojíte v gumovkách v bahně, máte stále reálnou šanci, že při nepozornosti narazíte na něco jedovatého, a kromě krásných nočních zvuků kolem hlavy slyšíte permanentně jeden z nejšílenějších zvuků vůbec – bzučení komárů. Tento zvuk je schopen mou schopnost něco zajímavého vyfotit naprosto eliminovat. Už jsem nevyfotil řadu fotek jen proto, že jsem ten zvuk dál nedokázal snášet.

Jak vypadá Váš běžný den na fotografické expedici? Jak dlouhé bývají vaše fotografické výpravy a kolik z celkového času věnujete focení?

Vše záleží na typu expedice, který připravím. V zásadě rozlišuji dva typy. První typ expedice vede do míst, kde příroda přijde za mnou. Jedná se zejména o ptactvo, které je zvyklé na nějaký způsob dokrmování. K takovým druhům patří kolibříci, tangary, potažmo tukani. Návštěva takových míst je fotograficky velmi výživná. Většinou v relativním pohodlí vznikne za krátkou dobu množství decentních fotek, kde je hlavním problémem, zda jsou dostatečně ostré. Přestože si takové focení dokážu užít, cítím, že při něm málokdy vznikne fotka nějak vybočující z očekávaného. Proto mám raději druhý typ expedic, kde vyfotím jen to, co si sám najdu. Množství fotek rapidně klesá. Přesto je zde téměř jistota, že fotky, které vzniknou, jsou neokoukané. A to mě hrozně táhne.

Navíc se zde hodně projeví schopnost opravdu fotky tvořit. V řádech vteřin si člověk musí promyslet kompozici, expozici, nastavení foťáku a výběr objektivu. Velmi často je na vytvoření fotky jen jedna příležitost. Ať už se jedná o jednu nebo druhou variantu expedice, obecně se mi osvědčila délka expedice na dva týdny. Většinou se focení věnujeme tak 10-12 hodin denně. Na některých místech se focení nebo hledání motivů k focení věnujeme i 20 hodin denně. To se dlouhodobě snášet nedá. Po týdnu mi většinou vypnou všechny smysly a musím se jeden den pořádně vyspat, nic nefotit a pak se můžu zase chopit foťáku.

Jakým způsobem si vybíráte konkrétní místa, na kterých chcete fotografovat? Jak se tam dostáváte?

Většinou si volím oblasti a lokality, které jsou neokoukané a našimi fotografy zřídka navštěvované. Mám v sobě nějaký objevitelský pud. To s sebou nese určité riziko, že nepřivezu očekávanou hromadu fotek. I když zatím se mi nestalo, že bych se místem úplně minul. V plánování takových cest je tolik proměnných, že se těžko plánuje cokoli na jistotu. Jedním z faktorů je počasí, které není možné vnímat pouze lokálně v dané oblasti, ale ovlivňují ho různé fenomény jako je El Niňo, nečekané záplavy, sucho, nástup dešťů později nebo dříve.

To vše ovlivňuje výskyt vyhlédnutých druhů a může to výrazně zvýšit nebo naopak snížit fotografické příležitosti. Přesto je to pro mě mnohem lákavější, než jet tam, kde všichni už byli a přivézt fotky, které všichni už viděli. Co se týče dopravy, tak ta není nijak složitá. Sice jezdím do odlehlých oblastí ve světě, ale stále potřebuji určitou míru komfortu. Takže všude, kam jezdím, vedou silnice nebo řeky. Doprava se tedy moc neliší od té, kterou používáme u nás.

V čem jsou největší rozdíly při focení zvířat ve volné tropické přírodě a třeba v Zoo? Dají se dobré fotky zvířat pořídit i v našich zeměpisných šířkách?

Asi bych to přirovnal k focení lidí v ateliéru a na vyhrocené demonstraci. Kromě toho, že jsou předmětem focení zvířata, liší se to skoro ve všem. Focení zvířat v zoo takovým způsobem, aby vznikla zajímavá fotka, je proklatě složité. Je třeba se poprat s mnoha rušivými prvky ve výběhu a jeho okolí. A co je hlavní, zvíře ve výběhu opravdu žije. Na vás je jen to mít dost trpělivosti a zvíře si vyčekat a naplánovat si návštěvu zoo, kdy je předpověď příznivá.

Focení v tropech přináší úplně jiný rozměr vnímání. Není to jen o tom, že před sebou zvíře máte a uděláte fotku. Stojíte v pralese, víte, že zvíře se zde může volně pohybovat a je jen na něm, jakou šanci k pozorování a focení vám poskytne. Do toho máte v nohou spoustu nachozených kilometrů lesem, potí se vám úplně všechno, kolem jsou vůně, které nikde jinde neucítíte a kakofonie zvuků, které nikde jinde neuslyšíte. A součet toho všeho na mě působí jako droga. Chci to zažívat stále dokola. To, že jsem propadl focení tropické přírody, nijak nesouvisí s tím, zda je možné u nás vytvořit zajímavou fotku. Určitě to možné je a jsou lidé, kteří to opakovaně dokazují. Pro mě osobně není tak podstatné, jak je pro nás zvíře exotické, ale jak je fotografie pojatá. Nudné fotky bez nápadu vznikají snadno u nás i v tropech.

Jaké jsou Vaše plány do nejbližší budoucnosti? Chystáte nějakou výstavu, nebo novou knihu?

Pro letošek mám za sebou všechny expedice a nejbližší mě čeká až v březnu. To mi přináší nebývalý prostor pro publikační činnost. Mám před sebou řadu přednášek a kurzů. Putovní výstava Barevný svět zvířat se v lednu přestěhuje do jednoho pražského nákupního centra, takže budou fotky k vidění v místě, kde se to lidmi v době povánočních výprodejů jen hemží. Aktuálně je výběr fotek z mých letošních cest k vidění v pražské prodejně Megapixel.

Hlavním cílem této fotografické pauzy je pro mě práce na knize o Borneu. Nosím ji v hlavě několik let a myslím, že mám dost materiálu a času k tomu, abych ji dal dohromady. Mělo by se jednat o obrazovou kroniku jednoho z nejkrásnějších koutů planety, který nám mizí před očima. Chtěl bych ji nechat přeložit i do angličtiny a šířit ji elektronicky, aby se rychle dostala k lidem. Věřím, že mezi nimi mohou být takoví, kteří mohou pomoci tento unikát ochránit před úplnou zkázou.