Představujeme tváře naší galerie - Lenka Ješonková

Lenka mě zaujala svojí tvorbou, hned jak vložila do naší galerie první snímky. Oslovil jsem jí tedy, jestli by byla ochotná říci našim čtenářům něco o sobě. A protože měla zrovna o víkendu cestu do Prahy, dali jsem si schůzku v kavárně naší nové prodejny  a tam jsem jí také vyzpovídal.

Samotné setkání bylo poměrně velkým překvapením. Podle fotografií by asi většina očekávala uzavřenou dámu středního věku, klasickou introvertku, která přes své fotografie dává průchod svým emocím a interním pocitům. Opak byl ale pravdou. S párminutovým předstihem se do kavárny dostavila mladá usměvavá slečna, ze které bylo cítit zdravé sebevědomí a která má v hlavě srovnanou nejen svojí fotografickou tvorbu. Přesto že jsme se neznali, přešli jsme hned na tykání a celý rozhovor se nesl ve velmi přátelském duchu.

Lenka bez jakéhokoliv ostychu mluvila nejen o své tvorbě, ale i o sobě. Věřím, že pro mnohé začínající fotografy bude její vyprávění velkou motivací. Myslím, že je ukázkovým příkladem toho, jak člověk může uspět v tom, co dělá. Chce to mít jen jasný cíl, za kterým si jde. Pokoru, ale i sebevědomí zároveň a především energii na to, nevzdávat se i po nezdarech, které potkávají každého fotografa. Nerad bych se pletl, ale podle mého názoru má před sebou tato sympatická slečna velkou budoucnost a myslím, že o přezdívce Kokosová kulička ještě hodně uslyšíme.

Mohla bys nám říct pár základních údajů o sobě, odkud jsi co děláš a tak?

Stále mi je ještě 25 let, narodila jsem se v Ostravě, kde jsem žila do 19 let. Díky studiu jsem se dostala do Brna, ve kterém jsem doteď. Studuji doktorský studijní program na Univerzitě obrany, jako civilní student.

Tak to je zajímavá práce. Prozradíš našim čtenářům jakou používáš techniku?

Mám stále svůj první fotoaparát, kterým jsem byla obdarována od ježíška – babičky, jde o  Nikon D3100. K němu mám seťák, se kterým už ale moc nefotím, pokud nemusím, protože pro změnu na narozeniny jsem dostala od táty pevnou padesátku. A protože bych chtěla časem začít pracovat se středoformátem, tak jsem si koupila klasickou Nikoňáckou zrcadlovku F55.



Takže jedeš i na klasiku?

Jedu i na klasiku, snažím se…

A vyvolávaš si sama?

Ne,ne, nechávám si vyvolat, zas tak daleko nejsem, ale až bude více času a až se vůbec naučím s filmem zacházet, když přijdu na to jak reaguje, protože je to něco jinýho než čip, tak bych strašně ráda zkoušela vyvolávat sama doma, nebo ideálně pod vedením někoho zkušenějšího. Všechny moje fotky jsou takové „zprasené“, nevím, jak bych je lépe pospala, snažím se najít jinou cestu, proto jsou hodně rozmazané, rozzrněné, myslím, že v digitálu to jsou hodně umělé úpravy a chtěla bych stejného efektu umět docílit přirozené filmem, klasickou cestou.

To je určitě hodně zajímavej cíl, ale je to i trošku o penězích protože přece jenom dneska ten kinofilm a klasickou postupy jsou dražší, protože to používá čím dál tím méně lidí.

To je pravda, mám takovou zkušenost, že když jsem potřebovala rychle vyvolat film a najít v Brně někoho, kdy by mi vyvolal černobílý film za kratší domu než za týden, nebylo to tak jednoduché, ale stojí to za to. Navíc, když to má člověk jako koníčka.

Jak dlouho fotíš?

Od začátku roku 2012.

To je poměrně krátká doba.

No, to je :-)

A jak ses k tomu vlastně dostala?

Já jsem začínala na Fotopátračce, kdysi jako modelka, což mě ale vzhledem k tělesným limitům které mám, nikam neposouvalo, ale pořád se mě líbil svět fotek. Pak jsem začala líčit. Dělala jsem asi dva roky vizážistku, spolupracovala jsem jak s českými, tak zahraničními fotografy, a to mě opravdu bavilo. Po čase jsem se ale zase dostala k tomu, že když jsem chtěla udělat make up podle sebe a dostat z modelky určitou fotku, tak díky tomu, že každý fotograf se dívá jinýma očima, nedařilo se. Tak jsem asi došla k tomu, že bude jednoduší, pokud si to nafotím sama. A že by to mohl být i hezkej koníček.

Z tvých fotek co máš u nás v galerii lze číst, že máš dost specifickej a osobitej styl. Jak ses dostala k tomu? Protože to není klasický glamour, nebo fashion, jak je zvykem na Fotopátračce.

Právě proto, že jsem dělala vizážistku pro fotografy, kteří se věnují převážně tomuhle stylu, tak jsem si obdobím glamour fotek prošla jako vizážistka. Když jsem začínala, tak jsem si říkala, že nechci dělat jenom fotky pěkných holek, ale že chci, aby ta fotka byla primárně o něčem jiném, než právě jen o pěkných holkách. Ale samozřejmě fotím, alespoň v rámci fototestů pro agentury, i slušivé portréty. 


To se daří, protože na tvých fotkách je vidět, že je za nimi vždycky nějaký příběh a tajemství, který se tam snažíš dostat.

(Smích) Snažím se a jsem ráda, že to tam někdo vidí.

Jseš zaměřená jenom na portréty a ten svůj styl,  a nebo Tě baví i něco jinýho, krajiny, nebo architektura?

Zkoušela jsem i architekturu, ale to spíš okrajově, když jsem byla v Norsku, občas krajiny. A krom toho ještě fotím zvířata. I když s tou pevnou padesátkou vyfotit potkany které máme, není zas tak jednoduchý. Jsou to taková živější zvířata. Když nepřijde modelka, nebo je venku hnusně, tak to odnesou krysy.

A jak to máš se zvládnutím zrcadlovky? Na kurzech vidím lidi, který mají třeba dva roky zrcadlovku a vůbec nezvládnou pracovat s expozicí?

Můj první měsíc se zrcadlovkou probíhal tak, že jsem  byla zavřená doma. Položila jsem něco na stůl a zkoušela hýbat čudlíkama a zjišťovala, jak vlastně co funguje, k tomu jsem si četla návod. Myslím, že jen s návodem, bez zkoušení, trpělivosti a hraní si, není úplně možné všechno pochopit. Takže takhle jsem si zkoušela různá nastavení a pak si porovnávala fotky vedle sebe. Tímto způsobem jsem se snažila přijít na to, jak vlastně na to. Byly to hodiny a hodiny, kdy jsem si vzala třeba telefon a fotila jsem telefon na stole při různých světlech. Pak následovaly klasické portréty, kdy jsme měla štěstí, že díky éře líčení jsem znala hodně holek a ony znaly mě, takže jsem byla schopná je ukecat na společné focení.

Ze začátku jsem měla poměrně velký strach a respekt z fotografů, se kterými jsem předtím fotografovala. To proto, že mezi hobby fotografy je takový trend, kdy se z modelky stane vizážistka a z vizážistky pak fotografka a je možné, že těm zkušenějším, se kterými dříve fotila a pak jim třeba líčila, začne brát modelky, práci... A pamatuji si, že když jsem uvažovala o tom, že si pořídím zrcadlovku, tak spousta lidí se na mě dívala skrz prsty, a řikala mi, že nepochopím čudlíky a že na dovolenou se mě nebude chtít zrcadlovka tahat a dopadne to tak, nebo onak. Z tohoto důvodu jsem ani své první práce nepublikovala pod svým jménem a vystupovala jsem pouze pod přezdívkou Kokosová kulička. Až po nějaké době jsem přiznala, že jsem to já.

A kde bereš nápady, nebo kde čerpáš inspiraci pro ty svoje fotky? Protože jak jsem už říkal, je za nima nějaký příběh a ten se samozřejmě dopředu musí vymyslet.

Co se týče fotek, kde se dle mého promítají některé z principů depersonalizace nebo derealizace, tak jde o emoční záležitost. Vznikají tak, že někoho někam postavím a jediné co po něm chci je, aby jen stál a hloupě koukal. Naopak nemám moc ráda, když mě přijdou holky a mají naučený takové ty glamour výrazy a postoje.

Když jsem se naučila tyhle dosud náhodné fotky, začala jsem si vymýšlet takové kolekce, příb7ěhy, kdy jde o různé nápady, které jsem mnohdy chtěla i realizovat jako modelka nebo vizážistka, ale nepodařilo se mi to.

Díky tomu, že mám tu čest spolupracovat se skvělou stylistkou Nelly Horinkovou, vznikají některé nápady až na místě, když koukám na modelku a prohlížím si věci, které Nelly přinesla a sama vytvořila. Mnoho příběhů se vytváří až na místě díky lidem, kteří tím jací jsou, inspirují fotky a mnohdy najednou fotíme něco, co nebylo původně v plánu.

Bavíme se o různých stylech ať už módních nebo historických, studuješ to nějak cíleně, nebo jak čerpáš inspiraci?

Cíleně nic nestuduju, já jsem opravdu laik, spíš jsem taková pocitová. Všechno, co chci do fotky dostat, je z mé fantazie a představ. Strašně si ujíždím na magickém realismu. Gabriel García Márquez je pro mě literární bůh. Jeho texty jsou velice obrazotvorné a já už od mala mám bujnou fantazii. Ale mám takové ty křivé ruce, kdy mi asi chybí správná spojnice mezi mozkem a končetinami. Jiní lidé by na mém místě malovali, ale protože já nesvedu ani pěkně namalovat domeček, zbylo na mě focení.


Jaký jsou úspěchy a ohlasy na tvojí tvorbu?

Úspěchy… Asi pro mě osobně za největší úspěch považuji, když mi byly přijaty před rokem první fotky na PhotoVogue, protože se tam prezentují úžasní fotografové a k mnohým z nich opravdu vzhlížím. Tak jsem si tenkrát říkala, že by mi časem třeba taky jednu fotku mohli přijmout. A najednou tam byla hned první, druhá a třetí, a teď jich tam mám snad kolem čtyřiceti nebo padesáti. A to byl také první impuls, kdy jsem se začala se svou tvorbou orientovat spíše na zahraničí, protože si myslím, že u nás se styl, který já fotím, stále pořád příliš neuznává. Poté následovalo otištění některých fotek v časopise, našla jsem si další zahraniční galerie, kde jsem se prezentovala, a fotky se začaly dostávat do administrátorských selekcí. Teď mám štěstí, že už bývám také oslovována správci některých selekčních internetových galerií, zda bych nechtěla publikovat fotky nebo pár slov o sobě.

Ale jak říkám všechno je to v zahraničí. Tady u nás v Česku, bohužel, příliš možností není. 

A komerční úspěchy byly nějaký?

Komerčním úspěchů se úplně vyhýbám, protože tím že jsem studentka, tak je pro mě zřízení živnostenského listu komplikované, hlavně bych mohla přijít o stipendia ze školy. Takže zatím využívám toho, že všechno dělám zadarmo, a tím pádem ode mě ani nemohou vždycky lidé z focení očekávat přesně ty výsledky, které si namyslí. Mám díky tomu určitou volnost, která se mi velice líbí. Navíc ani s mou technikou není možné, abych dělal komerci.


A z čeho dotuješ svojí volnou tvorbu, protože to není úplně levná záležitost. Máš nějakou brigádu?

Tak já mám to štěstí, že něco dotuje rodina, která mě od prvních úspěchů ve focení podporuje. Dokonce když se dostala moje první fotka na PhotoVogue, tak se i táta podíval a pochválil mě, že jsem šikovná. To jsou ty větší výdaje. Co se týče menších částek, jako jsou filmy, vyvolávání, kinofilmová technika, středoformátové zrcadlovky, to už si samozřejmě platím vše sama. Mám štěstí, že mám ze školy přiznané stipendia za prospěch a práci na projektu specifického výzkumu.

Takže se musíš snažit i ve škole.

To musím. Někdy je těžké všechno skloubit, protože je to škola, je to focení, partner, rodina, jsou to zvířata a všechno je strašně časově náročné, a abych to stihla, potřebovala bych, aby měl den aspoň 50 hodin.

Co teda nějaký další koníčky, řikala jsi zvířátka, tedy potkani?

Jsou to potkani, které máme s přítelem. Jde o zvířata s průkazem původu nebo výpisem předků. Jsou taková moje velká láska. Jezdíme i po výstavách a sem tam, když se zadaří, přivezeme si domů i nějaká ocenění.

Asi by to byl jinak pes nebo kočka, ale protože jsem byla limitována prostorem, financema a dříve ještě bydlením na kolejích, tak jsem se nějak dostala k potkanům. A už mi to zůstalo, chovám je snad pět let.


Uvažuješ do budoucna, až dokončíš školu, že by ses věnovala i studiu v oblasti fotografie?

Chtěla bych. Uvažovala jsem že bych zkusila přijímačky do Opavy, ale zase to chce abych měla trošičku více času, a abych dohnala hlavně teoretické základy, které mi chybí. A taky, abych nafotila soubor fotek, za kterých bych se nemusela stydět. Letos už jsem přijímačky nestihla tak uvidíme, možná za rok, za dva, za tři….  Chtěla bych se naučit pevné základy. Ráda porušuju zažitá pravidla, ale k tomu je třeba, aby je člověk prvně opravdu dobře znal, což si myslím, že mě mnohdy, bohužel, chybí.

A jak ses vlastně dozvěděla o naší galerii?

Tak to byla asi náhoda. S Megapixelem jsem se radila už při nákupu svojí první zrcadlovky, a myslím si, že jsme se dokonce o nákupu bavili tehdy spolu.

Myslíš v Brně?

Ne, bylo to přes internet, přes technickou podporu, a řešili jsme spolu jak nákup foťáku, tak později nákup objektivu. No, a na Facebooku jsem přihlášená k odběru novinek, kde na mě asi vyskočila informace o nové galerii a možnosti publikovat v ní.  A tak jsem si říkala, proč ne.

Mám možná trochu jiný přístup, než mnozí fotografové, kteří nechtějí dávat své fotky do galerií, protože se bojí, že by jim je někdo ukradl. Pro mě je focení o lidech a pro lidi, pokud si někdo moji fotku stáhne z webu, vytiskne a pověsí na stěnu, tak ať si ji tam dá. Kdybych ale našla svoji fotku použitou k reklamním účelům, to už by mě naštvalo samozřejmě, ale pochybuji, protože ty moje fotky se k těmto účelům naštěstí moc nehodí.

Pro mě je to navíc prezentace, a je to i způsob, jak najít další lidi, kteří by byli ochotní se třeba podílet na další tvorbě.



Mluvila jsi o různých galeriích a zahraniční prezentacích, máš nějeký připomínky k tý naší galerii?

Já si myslím, že je celkem dobře dělaná a líbí se mi hodně to, že tam má člověk od administrátorů nějakej feedback, a to poměrně rychle. Taky je fajn, že si tam nebereš žádné servítky a napíšeš nejen to, co se Ti na fotce líbí, ale i to, co se Ti na ni nelíbí, třeba jako u těch mých... (smích).

To je určitě fajn, protože to, k čemu se svrhává fotopátračka - ty mě desítku, já tobě desítku a všichni si pochválíme fotky, tak se mně hodně nelíbí. Já chápu, že na jednu fotku může mít deset lidí deset názorů, ale na technicky špatnou fotku mít jen samé kladné ohlasy a desítky a ti, kdo se ozvou, že něco není fajn, tak jsou hned zlí, to už nechápu.

Tohle je přesně věc, který jsem se snažili vyhnout.

Ono kolikrát stačí, aby na fotce byla mladá holka nahoře bez a najednou je to fotka týdne, fotka měsíce a fotka roku a já nevím co, přitom už jen převod do černobílý je strašný. (smích)

Ještě jsem se chtěl zeptat jak to máš se studiovým focením, máš k dispozici ateliér?

To nemám, já fotím všechno u nás v ložnici. Probíhá to tak, že ráno vstaneme a já přesunu všechny krámy včetně skříněk a postele na jednu stranu a zůstane mi tam jenom bílá stěna s oknem. Nemám ani světla, mám jen odraznou desku a používám jenom přirozený denní světlo. Takže když se zatáhne, nebo začne pršet, tak prostě sorry, ale dneska se nefotí. To je pak ale průšvih když, mám třeba někoho na cestě z Bratislavy, a potom vymýšlím náhradní plány a řešení, vytahuju žaluzky, otevírám okna a skáču s odrazkou za soustavného modlení se, aby to focení dobře dopadlo.

A přemýšlíš i o ateliérovém focení, kde si můžeš udělat světlo jaký chceš?

Ne, ne, ne, prostě není nic krásnějšího, než když to sluníčko alespoň trochu zasvítí a vykreslí stíny na obličeji. Někomu to třeba přijde i hnusné, když modelka má flekatej obličej a má tam ty stíny, ale já jsem z toho úplně hotová. Hrozně mě baví ponořovat osoby do stínu, kreslit tím tak na tělo a na obličej. Někdy to ve finále vypadá jako ateliér a už se mě dokonce pár lidi ptalo na svícení, ale opravdu je to všechno z exteriéru nebo naší ložnice. Navíc ateliér mi přijde strašně sterilní, jak prostředí, tak světlo. Nastavíš si techniku, nacvakáš a jdeš.

 Takže jseš spíš pro tu přirozenější cestu.

Jo, to je přesně super když se zatáhne, najednou vysvitne a já pořád nastavuju a nastavuju, takže potom polovina fotek je na vyhození, protože jsou třeba přesvícený, nebo podexponovaný. Ale i to je pro mě na tom to hezký. Vždycky jsem s modelkama domluvená, ráno v pět nebo v šest vstaneme, podíváme se z okna a podle toho jak svítí, se prostě fotí nebo nefotí. V létě to funguje skvěle, přes zimu, kdy je málo světla, tak říkám, že mám zimní spánek.

A to vydržíš přes zimu nefotit, to nemáš absťák?

To neee, já mám pak absťák a na řadu přicházejí chudáci potkani. Pěkně na okno, vytáhnout žaluzky, odrazka a jedem. Případně fotím své věci, které unesou to, že jsou tmavé, zrnité a rozmazané.



V poslední odpovědi bylo shrnuto jedno velké moudro, ze kterého by měli čerpat všichni začínající fotografové. Chytnout to správné světlo je totož přesně to, o co ve fotografii jde a Lence se to evidentně daří. Poděkoval jsem jí za rozhovor, a za to že si udělal čas přijet do naší prodejny, a popřál jsem jí dobré světlo nejen v další fotografické tvorbě, ale i v osobním životě. Už teď se těším na další snímky, které Kokosová kulička v naší galerii zveřejní.

Pokud by vás zajímala další tvorba Lenky Ješonkové, naleznete ji v osobním portfoliu Galerie Megapixel, nebo na jejím Facebookovém profilu.