Šílená cesta za vulkánem Litli Hrútur

Sopky mě fascinují odjakživa. Postupně jsem navštívil různé vulkány na pěti kontinentech a měl jsem to štěstí fotit i tekoucí lávu do moře na Havaji či erupci sopky v Indonésii. Ale aktivní vulkán je něco, co se neokouká, takže když se k životu probudila sopka Litli Hrútur na Islandu, rozhodli jsme se pro šílený plán.

Fotografování aktivních vulkánů je vždy o rychlosti a štěstí. Erupce většinou začínají poměrně neočekávaně a stejně rychle mohou kdykoli skončit. Na Islandu jsem již fotil sopku Fagradaljsfall v roce 2021, kdy jsem měl to štěstí se k ní vrátit celkem pětkrát. Aktivita v roce 2022 ve stejné oblasti byla tak krátká, že jsme neměl možnost na Island zaletět. A tak, když se letos jen o pár kilometrů dál otevřel nový jícen, neváhali jsme.

Přípravy

Výhoda Islandu je, že je blízko a můžete tam odcestovat klidně i na občanku. Nevýhoda je, že v hlavní letní sezóně je opravdu drahou destinací, většina ubytování je vyprodaná a počasí vrtkavé. Takže jsme hledali cestu, jak ušetřit, ale zároveň mít rozumnou šanci na úspěch.

Proto jsme se rozhodli odletět na Island na 72 hodin. To je dost krátká doba, takže nám stačilo ubytování na 2 noci a ani auto nestálo úplný ranec. Zároveň nám to dávalo několik možností vyrazit k sopce. Do hry totiž kromě počasí vstupují ještě požáry v oblasti způsobené sopkou, omezení vstupu ze strany islandských orgánů a samozřejmě riziko, že aktivita kdykoli ustane.

Letenky jsme paradoxně koupili přes Vídeň s tím, že byly levnější než přímé lety. Přílet do Keflavíku jsme měli před půlnocí.

Výbava

Vybrat výbavu bylo celkem dilema. Na jednu stranu by člověk měl s sebou nejraději všechny objektivy, aby měl co největší prostor pro kreativitu a zároveň musí myslet na váhu, protože k Litli Hrúturu je to kolem 10 km chůze těžkým terénem jedním směrem. Takže jsem se rozhodl omezit množství techniky, kterou s sebou nesu a dát přednost tomu, abych měl pro vše záložní řešení.

Jako hlavní fotoaparát jsem vzal Fujifilm GFX 100s, který se svými 100 MPx je pro krajinářskou fotografii prostě úžasný. K němu jsem vzal objektivy 63 mm a 250 mm. Jako druhé záložní tělo jsem vzal Fujifilm X-H2 a objektivy 14 mm a 75 mm. Důvodem byla snaha o co nejnižší hmotnost.

Zároveň jsem vzal drony a po zkušenostech z roku 2021, kdy jsem dron v sopce skoro usmažil, pro jistotu dva. Hlavním byl DJI Mavic 3 Pro, který díky třem objektivům může být v celkem bezpečné vzdálenosti. A jako záložní jsem vzal maličký DJI Mini 3, který skoro nic neváží, nezabírá místo a přesto je výstup velmi slušný.

Pro fotoaparáty jsem měl celkem 4 akumulátory a 6 karet. Pro drony celkem 6 akumulátorů a 6 karet. Pro jistotu jsem přibalil ještě powerbanku s kapacitou 10 000 mAh.

Cesta k sopce

Náš původní plán, vyrazit k sopce v noci hned po příletu, zhatil zákaz vstupu. Islandské záchranné složky ho vyhlásili po 18. hodině. A tak jsme po příletu jeli do hotelu. Ráno jsme si trochu přispali, zajeli nakoupit jídlo a pití a těsně před 13 hodinou jsme zaparkovali na parkovišti P1.

K sopce vedou v zásadě dvě cesty. Místní složky doporučují trasu E (jižní), která začíná na parkovišti P2. Vede trochu lepším terénem, ale nepřivede vás tak blízko ke kráteru a hlavně jste pod jeho úrovní. Proto jsme zvolili delší a náročnější trasu A (severní), kterou se jde dostat na cca 350 m od kráteru a hlavně nad jeho úroveň.

Cesta ke kráteru šla velmi dobře. Viděli jsme vyhaslé krátery z let 2021 a 2022, cesta byla dobře značená a celkem rušná. K sopce jsme došli za tři a půl hodiny, protože jsme už po cestě fotili.

Litru Hrútur

K sopce jsme dorazili 26. července 2023 před pátou hodinou odpoledne. Naskytl se nám pohled na nádherný kráter o průměru cca 10 metrů, ve kterém se doslova vařila láva. V okolním lávovém poli na několika místech bylo vidět, jak láva proudí pod povrchem a na krajích pole bylo vidět, jak se rozlévá do terénu.

Ve srovnání s rokem 2021 byl kráter výrazně větší, ale nevyhazoval materiál tak vysoko. Navíc foukal západní vítr, který odnášel kouř, takže na kráter byla velmi dobrá viditelnost. Začali jsme postupně hledat různé úhly, expozice a kompozice. Hodiny postupně utíkaly a já střídavě fotil ze země a létal dronem. K večeru sopka zvýšila svou aktivitu a začala vyhazovat žhavou lávu několik metrů nad a za okraj kráteru, takže nám nabídla opět nové pohledy a možnosti.

V létě je na Islandu skoro celou noc světlo. Proto jsme nikam nespěchali. Slunce začalo pomalu zapadat kolem 22 hodiny a modrá hodinka pokračovala až do půlnoci. Když světla ubylo, scenérie se změnila a pohled na sopku i lávové pole byl najednou úplně jiný.

Musím přiznat, že rozhodnutí odejít kolem půlnoci bylo těžké. Nejraději bychom zůstali celou noc, ale baterie do dronů už byly vybité všechny, na kartách jsme měli skoro 2 000 snímků a rozhodli jsme se, že si přeci jen musíme nechat na cestu zpět nějaké síly a tekutiny.

Cesta zpět a bezpečnost

Přístup islandských bezpečnostních složek a záchranářů je doslova ukázkový. Snaží se co nejméně omezovat přístup k sopce a naopak maximálně zvýšit bezpečnost návštěvníků. Strany jsou skvěle značené. Je vidět snaha o vylepšování a údržbu stezek, byť se bavíme o zcela pusté oblasti v horách a záchranáři se v terénu pohybují 24/7.

Bohužel řada turistů vyráží na cestu nedostatečně připravená a často porušuje základní pravidla bezpečného chování. I my jsme jim museli pomáhat vyprostit turistu, který se zřítil z kopce a zlomil si nohu. Takže rozhodně se vyplatí nic nepodcenit.

To jsem si uvědomil při cestě zpět, kde nám ke konci už všem docházely síly a sáhli jsme si na své hranice. Do postele v hotelu jsem ulehal v 5 ráno.

Stálo to za to

Celé to bylo takové malé šílenství. Neměli jsme jistotu, že sopka nepřestane být aktivní nebo zda nás k ní vůbec pustí. Vše mohlo překazit počasí a pokazit se mohlo tisíc jiných věcí. Ale všechno se povedlo a rozhodně to stálo za to. U krajinářské fotografie nikdy nemáte jistotu, zda vše klapne. Ale když to nezkusíte, tak to určitě nevyjde.