Fotografický dokument: Vymezení a ikony žánru

Co je to fotografický dokument

Díky dokumentárním záběrů, a především pak díky uceleným souborům máme možnost sledovat místa a události, které se staly v etapě posledních 200 let na mnoha místech a v mnoha situacích po celém světe. Dokumentárním fotografie nám dávají jedinečnou a unikátní možnost nahlédnout do historie a zprostředkovat nám, jak se žilo v určitých obdobích na konkrétních místech. Dokumentární snímky zachycují například to, jak se měnila města a příroda. Stejně tak nám ukazují, jak vznikaly nejslavnější stavby světa, jak se civilizace vyvíjela z hlediska vědy a techniky, architektury kultury i politiky a další společenského uspořádání. Dokumentární fotografie nás také mohou provést lokálními revolucemi i světovými konflikty, včetně první a druhé světové války, války ve Vietnamu, v bývalé Jugoslávii i na dálném východě nebo nám přiblíží pád berlínské zdi nebo železné opony. 

foto: Jan Futera

Možná jste nad tím nikdy nepřemýšleli, ale síla fotografie je v tomto směru neuvěřitelná. Ne nadarmo se říká, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. Stačí se zamyslet nad tím, jak málo jsme schopni si toho z historie pamatovat, pokud se na dané období nebo místo nějak nespecializujeme. Když ale uvidíme nějakou slavnou fotografii, tak většině lidem, kteří mají alespoň nějaké základní kulturní povědomí, automaticky naskočí, co a kde se děje. 

foto: Jan Futera

Jedna fotografie vydá za 1000 slov

Nevěříte? Tak co třeba Times Square v roce 1945 a spontánní polibek amerického námořníka a zdravotní sestřičky. Portrét kubánsko-argentinského revolucionáře Ernesta „Che” Guevary. Obědová pauza party montážních dělníků na konstrukci mrakodrapu vysoko nad Manhattanem v roce 1932. Skupinka amerických vojáků vztyčující americkou vlajku na ostrově Iwo Jima, stejně tak jako rudoarmějec se vztyčenou vlajkou nad Říšským sněmem. A co muž s taškou, který v roce 1989 zastavil kolonu tanků na náměstí Nebeského klidu. Muž rozbíjející kladivem berlínskou zeď. Vzducholoď Hindenburg v plamenech v roce 1937 nebo fotografie Václava Havla na balkonku Melantrichu z listopadu 1989. Myslím, že každý si z paměti vybaví tyto ikonické obrazy i jejich pozadí, aniž by byl v danou chvíli na konkrétním místě. A přesně to je síla dokumentární fotografie.

foto: Jozef Macak

Jaký je rozdíl mezi dokumentem a reportáží

V této souvislosti někoho možná napadne, že jde v podstatě často o reportážní záběry. Jaký je tedy rozdíl mezi obyčejnou reportáží a dokumentem? To je velmi dobrá otázka, na kterou existuje mnoho různých úhlů pohledu.

Jeden z nich říká, že reportážní fotografie slouží k jednorázovému zachycení nějaké události nebo děje a dokument jde v tomto směru více do hloubky. Na rozdíl od reportáže často zachycuje delší časový úsek. I když ani to nemusí platit vždy. 

Stejně tak reportáže mají často nějakého zadavatele, tedy agenturu, redakci, nebo potřebu rozšířit rodinné album o fotografie z oslavy narozeni či vánočních svátků. Na rozdíl od dokumentu, který je často jakousi niterní záležitostí autora. Ani to ale nemusí být vždy pravda.

foto: Jozef Macak

Jeden z pohledů na žurnalistickou fotografii také říká, že reportáž by měla být objektivní a divákovi servírovat fakta, na rozdíl od dokumentu, který často nese určitý pohled autora. To ale také není zcela pravda, protože už pouhou volbou ohniska objektivu, nastavením expozice a zvolením perspektivy a úhlu pohledu vnáší fotograf do reportáže nějaký svůj vlastní vhled, kterým ať chce nebo nechce manipuluje vnímání diváka.

Navíc pokud někdo pro nějakou agenturu nebo zpravodajskou redakci dokumentoval pád berlínské zdi, válečný konflikt v kosovu, nebo stavbu newyorksých mrakodrapů, šlo tedy přece čistě o reportáž. Ano to je pravda, ale i ty nejobyčejnější reportáže mohou svým způsobem časem uzrát ve velmi silný dokument. To je jednoduše způsobeno tím, že aniž by to v danou chvíli bylo zřejmé, může se časem ukázat, že byla zachycena velmi významná nebo ojedinělá událost nebo scéna. A přesně to časem povýší reportáž na dokument. 

foto: Jiří Havelka

Pro představu si to lze přirovnat k reportážím a dokumentům televizním a filmovým. Když ve zprávách uvidíte nějakou událost například sportovní, dejme tomu z Olympijských her, jde o reportáž. Kdyby se ale někdo věnoval například vývoji nějakého konkrétního sportu v časovém úseku 20 let během pěti olympijských her, pak půjde o dokument. 

Stejně tak tomu bude, když například se rozhodnete nafotit pár momentek z rodinné oslavy. Půjde v podstatě o klasickou rodinnou reportáž. V případě, že byste se tomuto tématu věnovali pravidelně 30 let, vytvoříte ucelený dokument zachycující určitou historickou etapu dané rodiny nebo komunity.

foto: Jiří Havelka

Dokumentární soubory navíc mohou vznikat také jako spolupráce více autorů, kteří se vědomě a stejně tak i nevědomě zabývají stejným motivem. V prvním případě jde o cílenou spolupráci, kdy se autoři znají a vědomě kooperují. Existuje ale také mnoho skvělých dokumentárních publikací, které byly poskládány z fotografií různých autorů, kteří tvořili ve stejné době nebo se zabývali dokumentací stejného tématu aniž by se kdy potkali.

foto: Zdeněk Dvořák

Jak vytvořit dokumentární soubor

Jestliže vás zaujal tento krásný žánr, připravte se, že je to běh na dlouho trať. Navíc mnohem delší než u jakéhokoliv jiného žánru. Chcete-li, aby se úspěch dostavil hned, patrně bude lepší, když si vyberete jiný obor. Stačí si trochu přivstat, před východem slunce vyrazit někam za město na kopec a v poledne máte hotový výsledek v podobě líbivé krajinky. Nebo si pronajměte ateliér, sežeňte si nějakého modela nebo modelku a po hodině focení a hodině retuší máte hotovo. 

foto: Zdeněk Dvořák

U dokumentární fotografie s ničím takovým nepočítejte. Často jde o měsíce a mnohdy roky mravenčí práce, kdy sbíráte jednotlivé dílečky mozaiky, ty v průběhu času několikrát protřídíte a vyfiltrujete, mezitím to 3 x budete chtít vzdát a pokud vydržíte, poskládáte z nich nakonec výsledný obraz. Navíc to všechno podstupujete s rizikem, že to v závěru nikdo neocení. Anebo ocení, ale třeba až za 70 let což už asi pro změnu zase neoceníte vy. I to je u tohoto žánru celkem běžné. 

Pokud se ale úspěch dostaví, věřte, že bude mít mnohem trvalejší hodnotu, než krajinka nebo fotografie slečny ve spodním prádle, kterých vznikají každou vteřinu tisíce po celém světě.


foto: Zoran Toldi